Spokojení žáci a spokojení učitelé, to je to, oč tu běží

Jak by měla vypadat ideální škola 21. století? Nejen o tom jsme si povídali s Bohumilou Kobrlovou, vedoucí krajského pracoviště Národního pedagogického institutu ČR (NPI ČR) v Jihlavě.

Máte za sebou téměř dvacetiletou učitelskou praxi, tedy víte, co trápí žáky a co pálí pedagogy. Jaká hlavní předsevzetí si odnášíte na své nové působiště?

Cenné zkušenosti jsem získala nejen ve škole, kde jsem celou tu dlouhou dobu působila, ale i na ORP Pelhřimov v rámci aktivit místního akčního plánu rozvoje vzdělávání. Ve škole jsem se snažila přistupovat ke každému žákovi i pedagogovi individuálně. Uvědomovala jsem si, že spokojené děti i zaměstnanci jsou to nejcennější, co škola má. Zažila jsem na vlastní kůži, že není vždy jednoduché vypořádat se se všemi změnami, nároky na učitelskou profesi, které doba nese, a nemyslím tím pouze dobu covidovou, ta mnohé poodkryla, urychlila. Myslím tím například tvorbu školních vzdělávacích programů, společné vzdělávání, legislativní změny. Pro mnohé je obtížné se ve změnách orientovat, a ještě obtížnější je najít někoho, kdo v případě nouze poradí.

Do NPI ČR jsem odešla s tím, že právě krajské pracoviště, které dobře zná potřeby regionu, se stane silným partnerem pro všechny, kteří nějakým způsobem zasahují do výchovy a vzdělávání. Zároveň bude lídrem v implementaci Strategie 2030+ a kooperujícím partnerem vzdělávacího systému v našem kraji. Poskytne cílenou odbornou podporu školám i pedagogům.

Škola by měla připravit na celoživotní vzdělávání

Podle všeho má dnešní škola ještě daleko k tomu, aby z ní odcházeli na život dobře připravení jedinci. V čem hlavně by se měla zlepšit?

Dnešní škola by už neměla sloužit k tomu, aby vybavila žáka, studenta komplexními znalostmi a dovednostmi. Tyto myšlenky jsou snad již minulostí. Škola by měla především každého připravit na to, že celoživotní vzdělávání, učení se, je zcela přirozené, něco, bez čeho se člověk neobejde. Měla by se především zaměřit na prohlubování tzv. měkkých dovedností, které jsou pro budoucí život žáků či studentů velmi důležité, rozvíjet komunikaci, kritické myšlení, analytické a rozhodovací schopnosti, zapomínat by se nemělo ani na určitou míru samostatnosti a na druhou stranu kooperativnosti.

Pokud se ve školách zaměříme na tolik diskutované gramotnosti, bude to krok správným směrem.

Zvládnou to školy samy?

V některých oblastech školy opravdu pomoc potřebují, ale jak ukázala covidová doba, učitelé jsou vnímaví a připravení stále se učit nové věci, dovedou velmi pružně zareagovat na nově vzniklé situace. V podstatě ze dne na den se z nich až na malé výjimky stali pracovníci IT, změnili svůj výukový styl a věřte, že to pro mnohé nebylo nic jednoduchého. Když nedělali přípravy na výuku, učili se mezi sebou, zdokonalovali své IT dovednosti. Sama jsem to zažila ve škole se svými pedagogy a o to více mě pak mrzí komentáře některých jedinců, že jsme vlastně měli hodně dlouhé prázdniny a jen si užívali. Věřte, není tomu tak, a i z tohoto místa všem učitelům za jejich tvrdou práci v době covidu děkuji.

Nadaní žáci by neměli čekat v koutě

Ve své praxi jste se hodně věnovala společnému vzdělávání. Zdá se, že škola už si umí poradit se žáky s různými hendikepy a omezeními, ale zvládá také podporovat ty s výjimečnými schopnostmi a nadáním?

Právě v této oblasti vnímám velké nedostatky. Pedagogové, především ti ze základních škol, jsou „záchranáři“. Mají pocit, že musí všechny žáky dané učivo naučit. Pokud někomu něco nejde, doučují ho, vymýšlejí jiné cesty, jak stanoveného cíle dosáhnout, věnují mu mnoho času navíc. Se žáky mimořádně nadanými je to jinak. Většina pedagogů na ně nemá čas nebo neví, jak s nimi pracovat. Během své praxe jsem se setkala s několika nadanými i mimořádně nadanými žáky, kteří v prostředí základní školy „čekali“ na přestup na víceleté gymnázium, jiní hledali záchranu v individuálním (domácím) vzdělávání.

Rozhodně nechci, aby to vyznělo v neprospěch učitelů, z mého pohledu je špatně nastavený celý systém péče o nadané, mimořádně nadané a talentované studenty. Je potřeba zapracovat na diagnostice, tím se dotýkáme problematiky školských poradenských zařízení, na vzájemném propojení všech stupňů vzdělávací soustavy, propojování formálního a neformálního vzdělávání a mnoho dalšího.

Nedávno jsem v televizi zhlédla reportáž o mladé české vědkyni Denise Stránské, která je odbornicí na nanotechnologie, jejich využití v medicíně, ve farmacii a jako první na světě uvedla v život metodu InStrip. V reportáži řekla velmi důležitou věc, a sice, že potkala ty správné lidi. Potkávat ty správné lidi je důležité pro nás všechny, ale pro lidi něčím výjimečné je to obzvlášť důležité. Což vám „srdcařům“ nemusím jistě vysvětlovat J.

Zlepšit komunikaci z centrály do regionů a naopak

Jaké je hlavní poslání NPI ČR?

Jeho hlavním posláním je zajistit přenos vzdělávacích inovací z centrální úrovně do školské praxe v regionech a naopak. Důležitým prvkem jsou krajská pracoviště, která poskytují metodickou podporu školám a pedagogům, cílené další vzdělávání pedagogických pracovníků hlavně ve státních prioritách, podporu strategického řízení ve školách i územích a podporu vedoucích pracovníků ve školství a dalších skupin pedagogických pracovníků, například začínajících a uvádějících učitelů.

Můžete na příkladu svého kraje jmenovat konkrétní aktivity?

Náš kraj je specifický velkým počtem malých škol a různými zřizovateli. Chceme tedy poskytovat odbornou metodickou pomoc všem školám, školským zařízením, zřizovatelům i organizacím, které zásadním způsobem zasahují do výchovy a vzdělávání dětí. Věnovat se budeme právě vytvoření systému péče o nadané, mimořádně nadané a talentované. A hlavně se všichni budeme snažit, aby děti chodily do školy rády a učitelé měli tu nejlepší práci na světě.

Za rozhovor děkuje Jana Jenšíková

Foto: archiv B. Kobrlové

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 / 2021 na straně 20-21.