O jedné (ne)obyčejné paní učitelce na penzi. Těsně před osmdesátkou miluje adrenalinové zážitky
Alena Krocová. Dlouholetá učitelka a posléze ředitelka mateřské školy, stále aktivní sportovkyně, maminka, babička i prababička ve svých 76 letech dokonale naplňuje motto našeho časopisu Život je krásný v každém věku. Jaký má recept na stále dobrou náladu? Abychom to zjistili, museli jsme za ní zajet na Orlík, kde celé léto parkuje se svým karavanem a brázdí přehradu na kánoi.
Skautka v důchodu
Paní Krocová, do důchodu jste odcházela v roce 2000 z pozice úspěšné ředitelky velké mateřské školy v Praze, kterou jste vybudovala od nuly do stavu, kdy za vámi jezdili pro inspiraci i kolegové ze zahraničí. Nebylo vám to tehdy líto?
Vůbec ne, naopak, do důchodu jsem se těšila. V Rosničce, tak se naše školka jmenovala, jsem ředitelovala sedm let. Práce s dětmi mě vždycky moc bavila, ale vedení lidí, pokud ho chcete dělat dobře, je strašně náročné. Takže jsem byla ráda, že školku předám v dobrém stavu někomu, kdo v tom bude pokračovat dál. A už jsem měla další plány. Že si kvůli lyžování seženu práci v Krkonoších. Domluvila jsem se s velkým místním hotelem, že jim vybuduju miniškolku pro děti jejich klientů. Když jsem tam odjížděla, stála jsem v rychlíku za oknem, na nástupišti mi mávala má dospělá dcera a já jsem se cítila jako skautka, která jede na tábor, a rodiče ji vypravují do světa. Začínalo něco nového, hořela jsem netrpělivostí, co mě čeká.
Splnila práce v horách vaše očekávání?
Ano. Byla sezonní, trávila jsem tam vždycky celou zimu. Ráno jsem snídala v sedm, pak jsem šla na běžky a v deset už byla připravená v miniškolce. Pracovala jsem do pěti. V půl šesté už jsem v přezkáčích odcházela na noční sjezdovku. Po třech letech úspěšného fungování se pan ředitel hotelu rozhodl, že se místo na rodinnou klientelu zaměří na seniory, miniškolka už tedy nebyla potřeba.
Ze tří měsíců sedmnáct let
Je mi jasné, že jste si okamžitě našla něco nového…
Ani jsem nemusela hledat. Už na mě byly nachystané moje bývalé kolegyně ze školky, které potřebovaly zástupy. Mimo zimní sezonu jsem jim vlastně pomáhala už dřív, teď jsem mohla celoročně. No, poslední zástup dopadl tak, že jsme se domluvili na tři měsíce, a zůstala jsem tam sedmnáct let. Zástupy byly potřeba neustále, proto jsem stále dojížděla z Hořovic, kde bydlím, do Prahy. Dálnice D5 byla ale věčně zablokovaná a autobusy měly zpoždění. Musela jsem ráno vstávat hodně brzo, když jsem přijela pozdě, tak jsem ten čas nadělávala… Už mi to pak nevyhovovalo, zmáhalo mě to. Tak jsem si řekla, že si zkusím najít něco přímo v Hořovicích.
To bylo před čtyřmi lety. Chtěla jste opět zůstat u malých dětí?
Původně ano, ale pak jsem zašla i do základní školy, a když jsem jim odvykládala, jakou mám praxi, že mám pedagogickou školu, kurz práce s dětmi cizinců, logopedický kurz, paní ředitelka řekla: „Vás nám seslalo samo nebe.“ A bylo to. Od 1. září jsem tedy v Hořovicích začala jako asistentka pedagoga, nejdříve ve čtvrté a pak postupně v první, druhé a třetí třídě. Zůstala jsem celou dobu se stejnou paní učitelkou. Zároveň jsem mimo výuku ve třídě pracovala individuálně s dětmi cizinců, které kvůli jazykové bariéře potřebovaly větší péči, naučit se pořádně česky. Byl to pro mě zase nový druh práce, který se mi líbil. A pak přišel covid.
I online výuka se zvládla
Doba covidová do zajetých kolejí hodně zasáhla, viďte?
Bohužel. Když jsme učili ve škole, zhoršilo se mi kvůli roušce dýchání, navíc mám už ten kritický věk. Pak jsme přešli na online výuku, musela jsem se to velice rychle naučit, prakticky ze dne na den, všechno bylo pro mě zase nové. Opět jsem pracovala individuálně s dětmi, které dostatečně neovládaly český jazyk. V jedenáct hodin jsem počítač zapnula a ve čtyři jsem naprosto vyčerpaná končila. A protože se předpokládá, že covid hned nezmizí, rozhodla jsem se od příštího školního roku svou práci ve škole výrazně omezit. Určitě ale nechci skončit úplně, domluvili jsme se, že budu pokračovat s cizojazyčnými dětmi, a to jednou týdně. Nechci nikoho zklamat, na škole je báječné vedení i kolektiv, s paní učitelkou se mi výborně spolupracuje, je důsledná a zároveň laskavá, tak má podle mě správná učitelka vypadat.
Sport zůstává vášní
Práci ve škole tedy omezíte, ale jak vás pozoruju tady u vody, o to aktivnější budete ve svém volném čase, je to tak? Podle všeho jste stále velká sportovkyně.
Virus mě bohužel připravil i o veškeré mimopracovní aktivity, které jsem měla. Teď doufám, že to opět bude možné. V zimě jsem stále ráda na lyžích, letní prázdniny trávím už čtyřicet let na Orlíku u vody. Miluju to tady. Naučila jsem se tu surfovat, zvládnout kánoi, veslici. A mezitím se snažím chodit s hůlkami na procházky, mám ráda krátké aktivní wellness pobyty.
V rodině se o mně ví, že miluji neobvyklé a tak trochu adrenalinové zážitky. Dcery mi je tedy k různým výročím nadělují. U moře jsem si zkusila letět s balonem za motorovým člunem, létala jsem balonem nad rodným krajem nebo malým letadýlkem nad Orlíkem, Zvíkovem a mým zazimovaným přívěsem, sama jsem odpilotovala okruh Dobříš‒Příbram‒Dobříš. Byla jsem z toho nadšená.
Ale když mám dobrou knížku, dokážu taky od rána do večera jenom číst.
Když mluvíte o knížkách, tak na vás musíme prozradit, že jste se na penzi stala pilnou studentkou Univerzity třetího věku na Karlově univerzitě.
Zatím jsem stihla vystudovat devět univerzit třetího věku. Doma mám závěrečné diplomy, slavnostní ukončení studia probíhá v aule pražského Karolina, je to paráda. Každá škola se zaměřuje na svou odbornou problematiku, třeba lékařská fakulta nabídla přednášky o celém lidském těle, což bylo hodně zajímavé. Mně se však úplně nejvíc líbila tělovýchova.
Jak jsme zmínili v úvodu, jste maminka, babička, prababička. Jdou vaši potomci ve vašich šlépějích?
Mám tři dcery, pět vnoučat a jednoho pravnoučka. Geny se rozhodně nezapřou. Moje prostřední dcera Stáňa do svého prvního zaměstnání po škole tehdy nastoupila ke mně. Teď už je sama ředitelkou v obecní mateřské škole. Stejně jako já ji vybudovala od nuly a má v okolí výbornou pověst, takže rodiče do ní své děti chtějí přihlásit, přestože musejí dojíždět odjinud. Nezahálela ani na mateřské, kdy si udělala různé kurzy a specializační studia: může dělat lektorku plavání, lyžování, asistenta logopeda nebo koordinátora environmentální výchovy na školách. Vystudovala magisterské studium pro předškolní vzdělávání a kvalifikaci si později rozšířila i o učitelství pro střední školy a první stupeň základky. Teď už tedy zároveň s ředitelováním učí i na základní škole na zkrácený úvazek. Všechno si zorganizuje tak, že to zvládne.
Ve svém životě jsem nejvíc hrdá právě na své tři dcery. Že se mi je podařilo vychovat ve slušné lidi v práci i životě, umí hospodařit a jsou úspěšné a samostatné.
Text a foto: Martina Hošková a archiv A. Krocové
Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 / 2021 na straně 24-25.