Bílá romantika aneb Když se lidé a psi spřáhnou

Když v aljašském městečku Nome vypukla v roce 1925 epidemie záškrtu, zrovna kvůli sněhovým bouřím nefungovala doprava a protilátky bylo nutné dopravit z dva tisíce kilometrů vzdáleného Anchorage. Situaci zachránila štafeta složená ze psích spřežení. Sibiřský husky Balto, který jednu ze smeček vedl a dorazil nakonec s vakcínou do Nome, se stal americkým národním hrdinou a za jeho osobní přítomnosti mu byla v newyorském Central Parku odhalena bronzová socha. Psi totiž k lidem patří od pradávna. Věrně jim slouží a pomáhají. A někteří sněžní psi se časem proměnili z pomocníků v závodníky. Křupavý jiskřivý sníh a rychlost, kterou se řítí vpřed, si podmanily tisíce lidí na celém světě. I u nás.

První oficiální závod psích spřežení v Československu se uskutečnil v roce 1985 v Peci pod Sněžkou. Právě v osmdesátých letech se u nás začaly rodit začátky tohoto sportu. Jedni z těch, kteří byli tenkrát „u toho“, jsou manželé Ivo a Zdeňka Otipkovi z Jilešovic u Opavy s fenkou aljašského malamuta Eny. „Hrozně moc jsem si ji přála a Ivo mi ji koupil za tři tehdejší měsíční platy. Byl zamilovaný, nebyli jsme tehdy ještě svoji,“ usmívá se Zdeňka.

„V té době byl Ivo spíš na kočky, ale Eny ho dostala – a brzy byla jeho. Ukázalo se, že to se psy neskutečně umí a má u nich přirozenou autoritu. Během roku se nám převrátil celý život naruby. Měli jsme svatbu, narodil se nám první syn a manžel začal Eny trénovat, nejdříve u kola. Veškerý náš volný čas se točil kolem syna, Eny, vymýšlení optimálního postroje a důmyslných vychytávek, aby jízda na kole byla bezpečná pro psa i jezdce. Informace jsme sháněli, kde se dalo. PC a internet neexistovaly. A o tažných psech jste mohli číst jen v dobrodružných románech.“

Ale romantika to tehdy prý byla. Jezdilo se se vším, co mělo nohy a ocas. Vůbec se neřešilo, zda spřežení tvořil jeden pes, nebo deset, jen se vytvořily kategorie. A už vůbec nezáleželo na tom, jestli jezdec zapřahá voříška, nebo čistokrevného huskyho či malamuta. „Vítězem byl v podstatě každý, komu se pes nebo psi rozjeli ze startovací čáry. Jak ráda na ty nadšené začátky vzpomínám,“ říká Zdeňka.

Z jednoho psa šestnáctihlavá smečka

Jeden pes je ale do spřežení málo. „A tak jsme koupili druhou malamutku Kaču. Malou, nic moc hezkou tříletou fenku, která ovšem dokázala, že kvality nepoznáte podle vzhledu. Pak to šlo ráz na ráz. Jednoho odpoledne nám přibyli dva malamutí bratři, opravdu velcí psi, jejichž majitel odlétal nečekaně do Ameriky a později měl pro ně poslat letenky. Neposlal. A my jsme museli řešit, že původní kotec už pro čtyři psy nestačí. Bylo třeba během pár dní náš už tak malý dvorek přestavět na kotec s výběhem. Když jsme se rozhodli pořídit výběh za vesnicí, měli jsme už u domu šest psů a dvě děti. No, co vám budu povídat. Pamatuju si na ten okamžik, když jsme vybudovali prostorné kotce, do nich nastěhovali naši smečku a manžel stojící uprostřed těch chlupáčů, mezi nimiž se motali naši dva malí synové, zasněně pronesl: ‚A tady všude budou psi.‘ – A byli.“

Otipkovi založili chov a během pár let měli smečku šestnácti psů. A výdaje, protože pokud chcete výsledky, musíte kvalitně krmit. A nedostatek času, protože jen vyvenčit všechny psy, vyčesat jim srst, udělat s nimi „pořadovku“ neboli základní výcvik, aby se nemuseli bát jít se smečkou na obyčejnou procházku, uklidit jim kotce – jsou činnosti časově náročné. A přitom oba chodili do práce. Zdeňka je grafička a Ivo dispečer u energetické firmy.

Mezi nejlepšími

Na druhou stranu vzpomínají, že díky psům zažili spoustu příběhů, poznali úžasné lidi milující dobrodružství, sport a večery při kytarách, flétnách a vyprávění. „Díky usilovné práci a úžasnému partnerskému vztahu s našimi psy jsme dosáhli výsledků, za které se nemusíme stydět. Jsme držiteli několika titulů mistra republiky, mistra Německa i Evropy. V roce 1992 jsme na Zimních olympijských hrách ve francouzském Albertville reprezentovali naši republiku v mushingu velmi slušně. I když devět sekund za třetím místem lze brát spíš jako smůlu,“ povzdechne si Zdeňka.

Jeden za všechny, všichni za jednoho.

Ptám se na detaily a ona barvitě líčí, jak to tenkrát probíhalo. Že tam přijeli s manželem a psy s podomácku opravenými saněmi, které se jim těsně před odjezdem polámaly, a budili mezi nejmodernějšími kousky sportovního náčiní svých soupeřů rozruch. A nejen tím, ale třeba i svým oblečením. Zdeňku s těhotenským bříškem ve „vaťáku“ a Iva v levné šusťákovce mezi národními týmy ze západních zemí v dokonale padnoucích sportovních dresech nešlo přehlédnout. Ovšem postupně si závod po závodu získávali respekt svým umístěním na předních příčkách a při tom třetím už jim fandily i ostatní týmy. A proč nakonec Ivo nestál na stupních vítězů? „Jsem hrdá na to, jak se tenkrát můj muž zachoval,“ prozrazuje Zdeňka. „Třetí a zároveň poslední závodní den se probojoval na druhé místo a mohl by být na stupni nejvyšším, protože se francouzskému soupeři před ním začali prát psi. Manžel však neváhal, naše psy zastavil a běžel musherovi na pomoc. Zatím je předjela dvě spřežení... Podle pravidel měl Francouz nechat vyjet jako prvního Iva, což se nestalo. Nenechal ho ani dojít zpět k našemu spřežení a pobídl své psy ke stíhání jezdců před sebou. To stálo Iva medaili.“

Psí rodina

Dosud Otipkovi dokáží vyjmenovat jména všech svých psů, s nimiž strávili část svého života. A ke jménům připojí i jedinečnou charakteristiku. „Je to jako u lidí, každý je originál a na každého se musí jinak. Měli jsme fenku flegmatičku, princeznu i komediantku. Hodnou tetu i psa playboye. A všichni dohromady tvořili smečku, do jejíž hierarchie jsme nezasahovali. Jen na manželovi bylo, aby čas od času upevnil své postavení alfa psa, když se někdo ze smečky rozhodl, že ji povede.“

A jak přibývali noví psí kamarádi, jiní odcházeli... „Každé úmrtí bylo velmi těžké a není pravda, že to nebolí, protože máte v kotcích další pejsky. A kdybyste chtěli vědět, kolik máme v domě trofejí, tak bychom je spočítali na prstech dvou rukou. Ty nejcennější mají totiž naši čtyřnozí miláčci ve svých hrobech mezi tlapkami.“

Konec sezony

„Psal se rok 2000, zima a hory byly zasypány bílým křupavým sněhem. Na prosluněný víkend připadl další se série závodů na saních – tentokrát na Pustevnách v Beskydech. Manžel měl po prvním kole velkou šanci stát na stupních vítězů. Byla krásná neděle, slunce hřálo na modré obloze a já jako vždy pomáhala zapřahat naše miláčky před saně. Když se schylovalo ke startu, Ivo najednou zvolal: ‚Nasedej!‘ ‚Co?‘ ptám se. ‚No dělej, pojď přede mě!‘ a udělal mi místo, abych se postavila na sanice před něj. ‚Vždyť přijdeš o čas!‘ říkám mu. ‚To je přece jedno, podívej na tu pohádku.‘

A tak jsme vyrazili na svůj poslední závod. Tehdy jsme se rozhodli, že už dál závodit nebudeme. Že nechceme. Že si samozřejmě psy zapřáhneme a zajedeme se s nimi jen tak projet nebo třeba na pivo, což jsme taky dělali, ale že už nemáme zapotřebí s někým závodit a někam se honit. Závody psích spřežení se totiž postupem času proměnily v prestižní sportovní disciplínu se vším, co k tomu patří. To, co nás k nim přivedlo – potěšení, radost, romantika, se pomalu vytrácelo.

V době, kdy jsme se tak rozhodli, jsme měli nejmladšího benjamínka – čtyřměsíčního pejska Tobyho. A psi nejsou tenisová raketa, kterou dáte do skříně, když už se vám nechce sportovat. Naše psí smečka s námi byla ještě dalších patnáct let, i když se samozřejmě její velikost postupně zmenšovala. Toby, poslední člen naší psí rodiny, nás opustil před bezmála sedmi lety...“

Dnes mají u Otipků pouze voříška Ťapku a na jízdy se svým spřežením už jen s láskou vzpomínají. A svůj volný čas věnují celá rodina, včetně čtyřnohého miláčka, vysokohorské turistice. Ale to by byl už jiný příběh.

Text: Jana Jenšíková

Foto: Shutterstock a archiv manželů Otipkových

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2021 na straně 12-15.