Úvodník 1 (původní) - O radosti ze sportu

Jako dítě jsem žila s cejchem, že nejsem sportovní typ. Vyjádřeno čísly – dvojka z tělocviku, která mi ničila jinak samojedničkové vysvědčení. Už od základky.

Přitom jsem pro tu výbornou dělala psí kusy. Třeba na sedmou ranní před vyučováním chodila na doučování z tělocviku. Zaboha jsem totiž neudělala výmyk, ať se dělo, co se dělo. Slovy tělocvikáře za to mohl můj těžký zadek a žádné svaly na rukou. O. k. Ale hlavně jsem se strašně bála, že když se přehodím přes tu tyč nahoře, tak přelítnu a sletím – a něco si přelámu. V tom lepším případě.

Takže i když jsem dobře bruslila a docela slušně lyžovala, protože u nás v horách to uměl každý, ve školce s míčem s přehledem porážela všechny ze sousedství a hodně dobře mi šel ping-pong, v tělocviku jsem prostě neplnila normu a nestačila s dechem.

A jelikož stokrát opakované se stává skutkem, v hlavě jsem si to nastavila tak, že sport není můj rybník a že jsou docela jiné věci na světě…

Až pět křížků a kamarádka Alice, která se vrátila z dalekých cest jako zkušená jogínka, mi otevřely oči. Díky této zvláštní životní konstelaci jsem si pohyb zamilovala a zjistila, že bez něj vlastně nemůžu už mnoho let žít. Nejde o výkon, ale o radost, kterou při něm zažívám.

O tento pocit mě bohužel někteří školní tělocvikáři na dlouhá léta ochudili. A přitom stačilo tak málo – kdyby se tělocvik neklasifikoval. Určitě by ze mě spadla mnohá tíha, nejen odpovědnosti, a možná bych se na ty hodiny tenkrát i těšila a nesnažila se hledat cesty, jak se jim vyhnout.

A závěr? Nepoměřujme se s ostatními a mějme radost nejen z pohybu, ale i ze života!

Jana Jenšíková

P. S. Zpěv mi naštěstí šel. Zpívala jsem ve sboru a hrála na piano. Ovšem někteří spolužáci prostě jinak než falešně zapět nedokázali. Měli kliku, že tímto předmětem vládly báječné paní učitelky. Jinak hrozilo, že je snížená známka z hudební výchovy nadlouho připraví o radost z hudby.

Foto: Shutterstock

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2022 na straně 4.