Epištoly - Kdo neskáče, sám sobě škodí

Také máte rádi Študáky a kantory Jaroslava Žáka a z nich vycházející filmové evergreeny Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše? Skvělý humorista v té kouzelné knížce i jako spoluautor obou filmů rozehrál brilantní šachovou partii sám se sebou – někdejší gymnazista s pozdějším středoškolským profesorem. A že byl také aktivním sportovcem (na rozhraní obou výše zmíněných životních poloh především lehkým atletem pražské Slavie), napsal i Vydržte až do finiše! – právě tak zasvěcenou a stejně zábavnou knížku o sportu a sportování všeho druhu.

Tehdejšímu profesorovi latiny a francouzštiny na gymnáziu v Jaroměři bylo třiatřicet let, když ji v prvním roce nacistické okupace naší země zadal k vydání. Nejprve ovšem musel být rukopis podroben protektorátní cenzuře. Když k ní doputoval, mrkl prý zaměstnanec cenzurního úřadu na titul knihy, spiklenecky se ušklíbl a řekl: „Vydržíme!“ A stalo se. Prosté pravdy mají nakonec vždycky vrch. Nebo ne?

Samotný název knihy tenkrát cenzor závadným neshledal. Kupodivu – protože v jejím závěru vyškrtl nejenom radu boxerovi, jak si počínat v souboji s mnohem silnějším soupeřem, ale i úplně poslední větu: „Vydržte až do finiše, a nejen to, vydržte i ve finiši!“ I jinak se nad textem vyřádil. Za oběť mu padly už úvodní řádky v podobě, ve které se poprvé mohly objevit na světle světa až v druhém vydání z roku 1946:

„Češi jsou národ svérázný a zejména svéhlavý. Koupají se s oblibou na zakázaných místech, šlapou po trávníku a naskakují za jízdy. Se zdarem se pouštějí do úkolů, které jsou předem považovány za neproveditelné. Český spisovatel – například – se poučí v odborném díle, že humor je vzácná květinka (lépe bylinka), které se daří jen v dobách blahobytu a pohody. A protože naše éra slyne značnou ponurostí, pustí se český autor natruc do psaní humoristické knihy.“

Prosté pravdy mají nakonec vždycky vrch. Nebo ne?

Podle těsně poválečného Slovníku soudobých českých spisovatelů v našem případě jde o „parodii na sport, knížku črt a besed, sportovní mluvou promíšených lehkých statí o známých sportech. Pod narážkami a srovnáními s antickým duchem tkví mnoho skryté pravdy i kritiky dnešních ,milovníků‘ sportu.“ I tak šroubovaně se to koneckonců dá vyjádřit. Hlavně však ta po študácku rozpustilá malá encyklopedie sportu, sportovců a v neposlední řadě jejich fanoušků byla a je veliká sranda.

Začíná zostra, pozváním k maratonskému běhu, proloženému anketou, co že to vlastně je sport. Knížku jsem četl poprvé, ale zdaleka ne naposled, jako jedenáctiletý kluk posedlý míči a míčky všech formátů (plus pukem). Tehdy jsem se z mnoha zábavných příspěvků do ankety nejvíc zasmál odpovědi fiktivního terciána: „Sport je, když má náš tělomrsk chřipku a místo těláku deme čutat.“ To jsem ještě netušil, že o pár let později v septimě zažiju naštěstí nedlouhý tělocvikářský záskok starého sokolského – v té době ovšem už spartakiádního – cvičitele. Blahobytně vyhlížející pán v kompletním obleku, s kravatou a zapnutým sakem, pouze pro tu akci přezutý z polobotek do tradičních cviček, nás pokaždé celou hodinu z postavení mezi dveřmi tělocvičny za vydatné pomoci píšťalky týral prostnými, při kterých dbal pouze, toliko a jen na synchronii našich pohybů. Cimrmani by si na něm zgustli. Nám pil krev.

Tenkrát mě náramně – i když jinak – pobavil také výrok připsaný profesorovi latiny: „Sport mírně provozovaný, míním tím hlavně vydatné procházky a studenou sprchu, má blahodárný účinek na čivy a celou tělesnou soustavu. Nadměrné pěstování sportu je zhouba, vede k obhroublosti a odvádí mládež od studia.“

Dnes už mi ta první věta není zase až tolik k smíchu. Šestaosmdesát je šestaosmdesát, s tím nic nenadělám. Sportování, i závodního, jsem si v životě užil až až, ale dávno jsem nad ním udělal kříž. Už si ani nevzpomenu, kdy jsem se naposled dopustil něčeho, co by se poctivě dalo nazvat sportovním výkonem. Také přestávky mezi vydatnými procházkami se mi v poslední době, čert ví proč, víc a víc prodlužují. A nejenom proto, že co jsem dřív stihl za hodinku, na to dnes potřebuji nejméně trojnásobek toho času… Ale brečet nad tím? Tak to tedy ne!

Dokud člověk dýchá, hýbat se musí. To je na beton! I kdyby zůstal jen u toho, že se každý den párkrát pro něco ohne nebo jde do dřepu, víceméně pro nic za nic si vyšlápne schody, odpustí si jet stanici či dvě tam, kam se dá docela v pohodě dojít pěšky. Že si tu a tam poskočí, jen tak sám sobě pro radost – a třeba i pro pobavení…

Dokud člověk dýchá, hýbat se musí. To je na beton!

Ono ale není poskakování jako poskakování. Být okřídlený slogan „kdo neskáče, není Čech“ míněn jako výzva k jakémukoli zdravému pohybu na v mezích současných možností zdravém vzduchu, ať si ho pro mě za mě, kdo chce, vyšije třeba na prapor. Ne, že bych se neuměl radovat z každého úspěchu našeho sportu. Ale vyskakovat v davu na náměstí, kdykoli zavelí moderátor takového celebrování, to vskutku není způsob, kterak si udržet zdravé tělo. Tím méně pak k tomu, aby v něm sídlil zdravý duch.

Co na to jít odjinud? Třeba pod heslem „kdo neskáče, sám sobě škodí“. Méně slavit úspěchy a o to více na ně zadělávat? Kdoví, třeba jich přibude. Jak se tak ohlížím po posledních letech, bylo by na čase…

Ostatně jen pro všechny ty medaile, diplomy, mistrovské tituly, poháry a vavříny přece drtivá většina z nás nesportuje. A dobře to ví. Jak se tak ohlížím, moc jsem toho ve svém někdejším sportování nevyhrál. No a co? Rozhodně ničeho nelituji, dokonce ani sem tam nějakého toho šrámu nebo modřin.

Tak je to třeba vštěpovat i těm úplně nejmladším. Když z nich vyrostou šampioni, fajn. Když ne, taky fajn. Hlavně, když si to pořádně užijí. Určitě jim při tom zbudou chvíle i na mobil.

Hierarchie sportovních triumfů má tvar pyramidy se širokou, ale opravdu zatraceně širokou základnou. Špička je pro vyvolené. Na nás ostatní zbývá radost z pohybu, z dobré party, ze života, který je se sportem hned o dost bohatší. A pozor – ono to vůbec není málo!

Text: Miloslav Jenšík

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2022 na straně 6-7.