Promalujme se k radosti

Je možné se promalovat k radosti? Jitka Zajíčková to nejen tvrdí, ale sama je toho živým důkazem. Malování jí nejednou pomohlo vyrovnat se s nesnadnou životní situací a naplnit srdce nadějí. Navíc už dvě desítky let se mu věnuje profesionálně. Miluje především akvarel – pro jeho kouzlo a hravost, kdy do malby vstupuje náhoda, barvy se vrství a prolínají a na papíře se pak dějí věci… To kouzlo může pomoci objevit i vám.

I vaše duše umí malovat

Snad každé dítě rádo maluje. Malování je pro ně hrou. Ale může být také útočištěm jako ve vašem případě.

Ano, řekla bych, že u mne bylo i terapií. Prodělala jsem totiž dětskou mozkovou obrnu a od tří let jsem musela jezdit každý rok vždy na dva měsíce do lázní. Sama, bez rodičů. Zvládala jsem to skoro bez slziček právě díky malování. Všechny své smutky jsem vždycky vykreslila na papír a hned mi bylo líp. Postupně jsem tam začala malovat obrázky i s menšími dětmi, než jsem byla já – a v tu chvíli jsem pochopila tu úžasnou sílu, kterou výtvarno má. U malování jsem pak zůstala a celé roky si malovala jen tak pro sebe. Vystudovala jsem něco jiného.

Můžete prozradit, co to bylo? A čím jste vlastně chtěla být, když jste byla malá?

Strašně moc jsem chtěla být archeoložkou, ve hře byla i umělecká průmyslovka. Ale nakonec mě moje třídní, která věděla, že miluju knížky a mám pedagogické vlohy, nasměrovala na střední knihovnickou v Praze. Dnes už ta škola neexistuje. Následovala Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, obor informační věda a knihovnictví, a potom jsem pracovala v Knihovnickém institutu v Národní knihovně. Ty každodenní cesty do práce uličkami Starého Města pražského a Klementinem jsem měla moc ráda.

Kdy vám malování vstoupilo víc do života?

Je to přes dvacet let, tehdy jsem čekala svého staršího syna. Byla jsem doma na rizikovém těhotenství a chtěla jsem se něčím zabavit. Už dlouho jsem chodila kolem obchodu s výtvarnými potřebami, který byl kousek od našeho domu. Až jsem tam jednou vstoupila, ucítila tu charakteristickou vůni barev, tužek a papírů – a už nebylo cesty zpět. Koupila jsem si první sadu akvarelů, štětce a papíry a byla jsem ztracena. (smích)

Maluju to, co žiju

Co nejraději malujete?

Když byly děti malé, malovala jsem dětské motivy, obrázky pro ně. U syna to byli hlavně kočky a dinosauři. A pak také stroje a technika, ale to mi nikdy moc nešlo. Když se později narodila dcerka, rozšířila jsem si repertoár o princezny, víly, šperky a hlavně se naučila míchat spoustu odstínů růžové a fialové. Dnes je mou vášní příroda, květiny. Mám ráda botanickou malbu a moc ráda bych někdy vytvořila malovaný herbář nebo ilustrovala encyklopedii. Ujíždím na těch jemných detailech, jemňoučkých linkách. Když něco takového maluju, tak mě to zcela pohltí a svět kolem neexistuje.

Jak byste čtenářům, kteří vaši práci zatím neznají, popsala svůj jedinečný umělecký rukopis?

Těžká otázka, ale asi bych zmínila právě tu jemnou linku, spíš tlumené barvy a ornamentálnost. Dále také prolínání, hledání a hraní si. Hraní a snění určitě a možná i trošku nostalgie. Sama jsem totiž takovým hledačem, pozorovatelem a sběračem zároveň, což se logicky odráží i v mé tvorbě.

Umění se věnujete dlouho, vyzkoušela jste mnoho výtvarných médií. Co ještě vedle akvarelu máte nejraději?

Bezpochyby tuše! Například tušová malba sumi-e je fenomén, který přetrval věky. Pro mě je to způsob, jak jinak uchopit práci s tuší a akvarelem. A když už jsme u té tuše, miluju také suminagashi, což je prastará technika „plovoucí tuše“.

V mém ateliéru nesmějí chybět ikonické grafitové tužky 1900, práškový grafit, inkousty, tuše, anilinky, uhly, suché pastely ve všech podobách či umělecké pastelky obyčejné i vodou rozmyvatelné.

Ráda mám například i kvaš. Je to takový silnější bráška akvarelu. Obrázky malované kvašem mohou mít mnoho podob. Jemnou, skoro akvarelovou, a pak tu druhou, kde se ukáže krycí síla techniky.

Nesmím ale zapomenout ani na samotný papír. Nemusí být jen „nosičem“ malby a kresby, ale i z něj se dá krásně tvořit. Stříhat, tvořit koláže...

A nakonec bych ráda zmínila malbu kávou. I když ji nepiju, velice ráda s ní tvořím.

Akvarel je experiment

Raději tedy experimentujete, než sázíte na jistotu. Je to tak?

Ano, experimentuju moc ráda. Celkově jsem tak trochu alchymista, ale pouze co se týče vlastní tvorby. U zakázek si to obvykle moc nedovolím. Je tam přece jen určitý časový tlak a závazek vůči zadavateli.

Často experimentuju s přírodními barvivy z rostlin a připravuju si z nich vlastní inkousty a z pigmentů si míchám vlastní akvarelové barvy. Jednotlivé techniky s oblibou i kombinuju, takže klidně spojím tuše, akvarel a suchý pastel v jednom obrázku.

Akvarel má výhodu v tom, že se dá kombinovat téměř s čímkoli a výsledek je obvykle skvělý. Na jistotu se však při něm nikdy sázet nedá! Ale nepovedené malby dnes již téměř nemám, jelikož z toho, co mi na papíře experimentálně vznikne, se nakonec vždycky dá udělat záměr. Za dvacet let, co maluju akvarelem, už ho trošku znám, vím, co dovolí on mně a já jemu. Máme takový harmonický vztah se vzájemným respektem.

Kde sbíráte inspiraci?

Na prvním místě je příroda a pak dětství. Taková ta bezstarostnost a naivní a přímočarý pohled na svět. Dalo by se říct, že se do jisté míry specializuju na botanické umění. Jsem otrokem detailu, takže zkoumám různé přírodniny, peříčka, houby, lišejníky, zvadlé květiny. Cokoliv, co mi padne do oka. Kromě toho se také věnuju tvorbě ilustrací do knih nebo pro svoji volnou tvorbu.

Malování je hledání, hraní a snění.

Máte nějaký umělecký vzor? A jste stoprocentní samouk?

Ano, jsem stoprocentní samouk. K tomu, co dnes umím, jsem se prostě promalovala. Vzorů mám nepočítaně a asi je ani všechny jmenovat nelze. Od dětství jsem si ráda prohlížela ilustrované knihy a encyklopedie a u toho vstřebávala a formovala svůj vkus a cítění.

Co a koho bych určitě vypíchla, jsou středověké knižní iluminace, mistři botanické ilustrace napříč staletími, z nich jmenovitě Pierre-Joseph Redouté či geniální Albrecht Dürer s jeho naprosto inovativním pojetím akvarelu, jelikož před ním tato technika jako taková prakticky neexistovala. Umělkyně, o nichž toho často ani moc nevíme a mezi něž patřila třeba Marcia, o které píše Boccaccio. Dále také Sofonisba Anguissola, Rachel Ruysch, která se dokonce dostala do malířského cechu v Haagu. Z dalších Adriena Šimotová, Frida Kahlo, Georgia O´Keefe. Je jich spousta!

K technice akvarelu mě přivedly akvarely Mirko Hanáka. Hledala jsem postupy, jak se jeho genialitě přiblížit. Když jsem se potkala s asijským stylem tušové malby a zkombinovala ji s akvarelem, řekla jsem si, že by to mohlo být ono!

Mohou se naši čtenáři někde inspirovat a prohlédnout si vaši práci naživo?

V minulosti jsem měla několik výstav různého zaměření. V současné době se vlivem pandemie bohužel prezentuju především online. Mimo web akvarelsjitkou.cz, kde vedu také obsáhlý blog o akvarelu, jsem k vidění na Instagramu, Facebooku. Mám i malý e-shop s autorskou tvorbou.

Ve fyzické podobě najdete moje ilustrace v několika knihách, návodech a článcích pro různé časopisy, občas jsem k vidění v televizi, třeba v Sama doma. Aktuálně je asi nejlepší cestou přihlásit se ke mně na kurz, kde mi můžete nahlédnout doslova pod ruku při práci. Budu se moc těšit!

Za rozhovor děkuje Jana Jenšíková

Foto: archiv Jitky Zajíčkové

Zdroj: Koh-i-noor Hardtmuth

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2022 na straně 12-14.