Věra Hlaváčková: Život je tragikomický

Od roku 1990 odehrála na prknech Jihočeského divadla a před českokrumlovským otáčivým hledištěm na osmdesát rolí. Jednoduše spočteno, každý rok tak tři nové. Čtvrt stoletím divadelnictví broušená perla, která letos slaví padesátku a prožívá svoje nejlepší roky. Perfect years… Když nemusí hrát tragickou postavu, je Věra Hlaváčková sluníčko. Ať sedíte v hledišti nebo se s ní potkáte třeba v samoobsluze. I když při čtení rozhovoru neuvidíte onu novinářskou berličku v podobě slova „smích“ v závorce, vězte, že Věřin nakažlivý smích pluje celým naším rozhovorem tak jako jejím životem.

Když si obleču kostým, moje tělo si vzpomene, co hraju.

Když hrajete Blanche v Tramvaji do stanice Touha Tennesseeho Williamse, píší pak diváci, že jim běhal mráz po zádech. Den nato ztvárňujete třeba Barbaru v Perfect Days a lidé padají smíchy ze židlí. Jak se herec vnitřně „převléká“ z role do role? Je to jako s ponožkami?

Je to trošku odlišné, ale v zásadě podobné jako s těmi ponožkami. Celé je to o kostýmu. Herec si večer oblékne kostým a je tou postavou, kterou si předtím nacvičil. Aspoň u mě to tak funguje. Učíme se text, ta postava se hledá ‒ jak vypadá, jak jedná, jak myslí. Na roli pracuji šest až sedm týdnů. Když si obleču kostým, moje tělo si vzpomene, co hraju. Těžko si obleču kostým na Blanche a chtěla bych hrát třeba Blackout.

Stává se vám, že máte chuť zahrát si večer něco veselého, od srdce, a přitom musíte hrát pěknou potvoru?

Když večer hraji velkou roli, připravuji se na ni celý den. Když jsem hrála třeba Blanche, tak jsem si, kromě zkoušky dopoledne, nebrala žádnou práci. Celý den jsem šetřila síly na představení, protože je to role náročná psychicky, ale i fyzicky. Není to tak, že se ráno probudím a řeknu si: „Dnes večer sice hraju Blanche, ale spíš bych si zahrála Lup.“ Celé tělo se podřizuje roli. Snažím se svým postavám přizpůsobit i jídelníček. Když hraji nějakou velkou roli, tak se nemůžu pořádně najíst. Ani v poledne ne, protože by mi bylo na jevišti těžko. Když jsme s Petrem Zelenkou zkoušeli Job Interviews, to jsem se opravdu nemohla ani najíst. Já bych to neuběhala, neudýchala. Spíš si myslím, že role určují můj životní režim.

Opakujete si před představením těžká místa?

Ano, v pět hodin si sednu, projdu si text, přeříkám si všechny stěžejní věty, abych neměla okno. Není to tak, že bych vždycky zapomněla úplně všechno, ale třeba se mi stane, že si nevzpomenu na nějaká určitá slova, která běžně nepoužívám. Do divadla chodím docela časně, většinou na šestou. Když hraji Blanche, dostanu natáčky, holky mě obletují. A já si mezitím v hlavě projíždím, co mě na jevišti čeká, která místa jsou těžká, se kterými mám třeba trošku problém. Promítám si vlastně film. Když jsem nachystaná na jeviště, v tom jsem opravdu poctivá, tak se rozmlouvám několika svými oblíbenými jazykolamy. Z toho se už u nás v divadle dělá legrace, že Věra bez „hlavní role lorda Rolfa“ neodejde na jeviště.

Které role se vám hrají lépe? Komické, nebo tragické?

Podle mě je život tragikomický, takže se mi hrají nejlépe ty role, kde je obojí ‒ tragika i komika. A čím víc život sleduji, tak vidím i v divadle, jak se všechny příběhy opakují, ať se odehrály před dvěma sty lety nebo dnes. A že je to vlastně všechno směšné.

Otázku „Jakou vysněnou roli byste si chtěla zahrát“ asi dostáváte často, takže jinak: Jakou roli byste si už nikdy zahrát nechtěla?

Do Jihočeského divadla jsem přišla v roce 1993 a odehrála jsem tu skoro 80 rolí. Málokterá herečka si zahrála tolik velikých rolí jako já, ze spektra od Shakespeara, Čechova přes soudobou plejádu autorů. Myslím, že málokterá měla tolik štěstí. Zkouším tři až čtyři velké role za rok. Takže vysněná je pro mě taková, kterou zase dostanu. Já už jsem ve věku, kdy si těch krásných a velkých rolí, které dostanu, vážím. Čím je herečka starší, tím dostává míň a míň rolí.

No, a kterou bych si už nikdy nechtěla zahrát? Tak to je třeba ta ze hry Mobil. Hrála jsem reportérku, která tam všechno fotila a natáčela na videokameru. Dvě a půl hodiny jsem neslezla z jeviště, seděla jsem bosá s kamerou na zemi. Celá hra byla složená z obrazů a já jsem každý z nich uváděla. Musela jsem si zapamatovat asi 30 obrazů, jak šly po sobě. A stávalo se mi, že kolegové stáli v portále, měli vedle sebe nápovědu a na jevišti se mě ptali: „Co tam teď je?“ To byla taková zodpovědnost, že jsem si říkala: „A teď to zkazím a řeknu něco jiného.“ Zároveň jsem všechno snímala tou kamerou a to se promítalo na celoplošná plátna. A pak na mě měl Martin Glaser připomínky: „Věro, Bibianě (Šimonové) jsi vzala zase jenom nohy. Ty jí musíš vzít půlku obličeje, jedno ucho, jedno oko a jednu nohu.“ A já mu řekla: „Martine, já to tam s tou kamerou prostě neumím.“ Takže tohle už bych opravdu zažít nechtěla. Vlastně jsem tomu představení sloužila. A bylo to opravdu strašně zodpovědné a náročné. Horší, než hrát velkou roli.

Já si myslím, že mladá generace je úžasná, svobodná, má svůj vlastní názor.

Diskotéky nezničily živé kapely, YouTube kina. Jak moc ničí nová média živé divadlo? A co s tím?

Všichni se strachovali, že divadlo nová média zničí. Po roce 1989 jako by lidé nechtěli přemýšlet. V práci toho měli moc a večer se chtěli bavit. To chápu, ale podle mne se to začíná obracet.

Pociťuji kolem sebe hlad po kultuře a po divadle, lidé najednou chtějí přemýšlet. Naše představení Blackout je toho odrazem a důkazem, jak moc jsme přetechnizovaní. Lidé se neseznamují venku, ale přes počítač. Jen sedí doma a nikam nechodí, nanejvýš do kina, ale většinou tam sedí sami a zase sami odchází. Kina jsou poloprázdná a drahá. Ale naše činohra je z 99 % zaplněná. I tak těžká inscenace, jako je Oidipus, si najde svého diváka. Oidipa jsme hráli asi patnáctkrát, ale stalo se nám, že derniéra byla úplně plná a měli jsme standing ovation. Lidé se prostě vrací k věcem, které si mohou osahat, vrací se k dřevu a vrací se i k tomu divadlu. A to je přesně to, o čem jsme se před chvílí bavily, to je genius loci té chvíle, je to prostě tady a teď. Je to také diváky. I oni určují, jestli se budeme víc smát. A já jsem ráda, že do divadla chodí stále více mladých lidí.

Slavíte narozeniny, při nichž Jaroslavu Vrchlickému přáli slovy „ctihodný kmete“… Ještěže čeština nemá výraz pro „ctihodnou kmetyni“. Co jste ve svém krásném věku pochopila? A jak to děláte, že vypadáte o patnáct míň?

No to mě až dojalo, to tam ani nepište, tomu nebudou věřit. Ale myslím, že je to radost ze života, mám ráda lidi, mám ráda život. Je to jenom optimismus.

Hrajete různé ženy různých povah a různých profesí. Je nějaká práce, povolání, profese, kterou byste si ráda zkusila? Co by dělala Věra Hlaváčková, kdyby nebyla herečkou? Nebo by nedělala?

Já bych určitě pracovala, jsem hodně pracovitá. A bezpečně vím, že bych byla psycholožkou, chtěla bych pracovat s lidmi. Zajímala by mě jejich duše. Což vlastně ani není tak daleko od divadla.

Jaká je podle vás dnešní mladá generace? A co ji podle vás může přivést zpět k divadlu a ke knížkám?

Nedávno jsem četla rozhovor s jedním chorvatským režisérem, který studoval u nás v Čechách a popisoval rozdíly mezi Chorvaty a Čechy. Ten režisér si všiml, že na rozdíl od Chorvatů a ostatních jižních národů spousta lidí v Praze v metru čte. Takže to není zas tak špatné.

Já si myslím, že mladá generace je úžasná, svobodná, má svůj vlastní názor. Má výhodu v tom, že může kdykoliv kamkoliv vycestovat. Nemusí být zavřená v tom našem češství a může porovnávat, jak se žije jinde. To, že k tomu nepotřebují knížky, je zase jiná věc, ale nemyslím si, že by se knihy někdy ztratily, jako se neztratí noviny nebo divadlo. Člověk chce v ruce držet tak krásnou věc, jakou knížka je. Teď mají jiné starosti, ale jednou se k tomu vrátí. I my v divadle hledáme to, co se bude mladým lidem líbit.

Všichni hrajeme celý život řadu rolí. Sociálních rolí. Jakou z nich máte nejméně ráda vy a proč? Je to role nezbedné dcery, která namísto seriózní dráhy učitelky či úřednice zběhla k divadlu, role přísné matky, manželky?

Člověk se v životě potká se všemi těmi rolemi, každou chvíli je něčím, je k tomu donucen životem. Ve dvaceti máte jiné starosti než ve třiceti nebo v padesáti. Moje kamarádka mi dala k narozeninám seskok padákem a byl to pro mě neuvěřitelný zážitek, protože když jsem padala dolů, tak jsem nebyla ani dcera, ani matka, ani herečka, dokonce ani žena. Já jsem těch pár minut v tom prostoru byla jenom sama sebou. Takže si myslím, že by člověk měl celý život hledat a být sám sebou.

Co vás bezpečně rozčílí?

Nesnáším lhostejnost, k čemukoliv. A vadí mi, že si lidi hodně stěžují. Podle mě by se měli víc chválit a uvědomovat si, co všechno mají.

A co děláte, když je vám nejhůř?

Když je mi opravdu nejhůř, tak si popláču, třeba si dám i skleničku. Potom se rozhodnu, co budu dělat dál, a pak to udělám. Jsem člověk, který řeší věci prakticky. Moje babička vždycky říkala: „Máš jenom dvě možnosti – smát se, nebo plakat.“ Když to jde, tak se radši zasměju.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 3 / 2015 na straně 38—41.