Epištoly - Smutné i nadějeplné vánoce žáka obecné školy chlapecké

Letošní vánoční svátky, uvědomil jsem si onehdá, budou v maratonském běhu mého života už deváté s letopočtem, který má na konci dvojku. S tím nic nenadělám. Dobrou zprávou (alespoň pro mne a prozatím) je, že si z toho předlouhého putování stále mnohé pamatuji. A že pro mou generaci věru bylo a je co! Německá okupace, nálety na konci války, Květnové povstání, únor v osmačtyřicátém, Pražské jaro o dvě desetiletí později, drsně smáznuté jedné srpnové noci a víc než dvaceti následujícími lety, listopad 1989 a všechno další, co v něm bylo zaseto…

Co mohu říci o oněch klíčových událostech a dlouhé šňůře let, která je propojuje, to však, žel, neplatí o mých prvních „dvojkových Vánocích“. Z roku 1942 se mi jednou provždy vrylo do paměti všelicos: Útok na nacistického katana Heydricha a obrázky z místa statečného činu, které zaplavily veškeren tisk. Výkladní skříň na Václavském náměstí s vystaveným kolem jednoho z národních mstitelů a aktovkou druhého a s nabídkou královské odměny udavači, kdo přivede okupanty na jejich stopu. Vrahův portrét a prolhaný nekrolog i v dětském časopisu Punťa, který mi naši tehdy kupovali. Vlna prohlídek v bytech a zlověstné červené plakáty na nárožích, denně rozšiřující seznam obětí stanného práva. Strašlivý zločin v Lidicích. Statečný poslední boj sedmi parašutistů v chrámu v Resslově ulici…

Dospělí tenkrát doma a s dobrými přáteli o ničem jiném nemluvili. A když nám šestiletým prvňáčkům v září začala škola, povídali jsme si o tom i my, třebaže jednomu každému z nás rodiče denně kladli na srdce, abychom o tom, proboha, nikde ani nešpitli. Ale ani děti nedokázaly ještě dlouho potom vymazat z paměti děsivou tříšť vzpomínek na krvavé dny a týdny plné beznaděje.

České Vánoce v kleci nacistického protektorátu byly rok od roku chudší a stísněnější. Jaké byly, jaké mohly být v už čtvrtém roce války, v němž u nás vyvrcholil okupantský teror?

Dětská paměť umí být milosrdná, to nejkrutější dovede vytěsnit. Z roku 1942 mi však nedala zapomenout na všechen ten děs – ale kupodivu na Vánoce… Dospělí na ně později ještě dlouho vzpomínali jako na nejsmutnější z oněch smutných let. Štědrovečerní a božíhodové menu odpovídalo času potravinových lístků s příděly, které s bídou vydaly tak na hladové přežití, nic víc. A dárky? Nabídka dobrých dětských, jmenovitě klukovských knížek byla stále chudší, z hraček se na předvánočním trhu už prakticky zcela vytratily kovové stavebnice, autíčka a vůbec všemožné strojky. Nacistickým dobyvatelům už začaly povážlivě docházet zásoby surovin, naloupených po celé Evropě, a veškeré kovy se jim staly ostře sledovaným strategickým materiálem.

Hitem mezi hračkami se zčistajasna a mimo jakékoli nadání stali sádroví němečtí vojáčci. A hračkáři dobře věděli, co nabízejí, a že jim to přinese obchodní úspěch.

To bylo tak. V mnoha rodinách zůstali po starších sourozencích válečných školáčků českoslovenští sádráčci. Čilý výrobce měl po ruce bohatou kolekci jejich forem, od generálů obzírajících dalekohledem bojiště přes pěšácké kulometníky a běžící, stojící, klečící i ležící řadové střelce nebo vrhače ručních granátů až k dragounům (samozřejmě na koních, z jejichž sedel trčel drátěný trn pro upevnění jezdce), telefonistům, letcům v kuklách a kombinézách (leč bez letadel), saniťáčkům, muzikantům, kuchařům… Prostě nepřebernou škálu až po vojáčka sedícího na pařezu a vyhrávajícího na akordeon. Sádrový výrobce teď jednoduše pozměnil charakteristické tvary přileb, přebarvil stejnokroje z československého khaki na polní šeď, pozměnil některé další charakteristické prvky uniforem – a rázem tu bylo vojsko, se kterým si to mohli NAŠI rozdat na koberci či někde na pískovišti rozrytém bludištěm zákopů. Jistě uhodnete, kdo v těch bitvách napořád vítězil.

Ona už se karta obracela i na skutečných bojištích. Právě Vánoce 1942 prudce zavoněly velkou nadějí, když „nepřemožitelní“ Germáni koncem podzimu a na prahu zimy začali dostávat pořádně na frak... A tak potom poslední dvoje válečné Vánoce byly sice čím dál tím chudší, ale nabízely stále slibnější vyhlídky na dobrý konec všeho toho krutého zabíjení a ničení. Sebevybranější dárky se ani náhodou nemohou měřit s návratem naděje.

Závěrečnými dvěma ročníky obecné školy jsem už prošel v obnovené Československé republice. Pěkných pár týdnů obou podzimů jsem strávil v posteli obložen knihami. Ve čtvrté třídě jsem chytil spalničky, v páté spálu. To se v časech sice už existujícího, ale běžně nedostupného penicilinu muselo vyležet. A tak jsem poctivě ležel a četl a četl, vystaven závisti spolužáků, kteří mi přinášeli úkoly, a protože se mnou nesměli přijít do styku, alespoň vzkazovali, jak mi závidí. I když zase až tak nebylo co.

Spála v šestačtyřicátém udělala škrt přes mou hereckou dráhu. Skvělá paní učitelka Jansová přiměla všech šestadvacet kluků ve třídě naučit se zpaměti Krále Lávru. Někteří to poněkud motali. Já ne. I proto mě v připravované dramatizaci kouzelné Havlíčkovy veršované satiry vybrala za představitele holiče Kukulína.

Titulní roli hrál Ota Richter, pozdější známý fotoreportér, který emigroval do Spojených států. Mně se do Kukulína nechtělo, bál jsem se, že mi tak kluci začnou říkat. Ale když mně pak potvora spála tu šanci vzala a já jsem v předvánočním představení pro rodiče a přátele školy mohl pouze recitovat ve sboru, přišlo mi to dost líto, protože náš spektákl slavil bouřlivý úspěch – a co chybělo, abych patřil k jeho hvězdám? A to z vrozené skromnosti raději ani neuvažuji, jaká to byla ztráta pro české divadlo.

Zato Štědrý večer mě bohatě odškodnil. Pod stromečkem jsem našel decentní krabičku – a v ní krásné hodinky značky Arta. Máte představu, co v těch hubených letech takový dárek znamenal pro jedenáctiletého kluka?

Táta mi je koupil ve Švýcarsku, kam pár týdnů předtím vedl jednu sportovní výpravu. Přes všechny hranice je provezl a neproclil. Ale to je dávno promlčené.

Sebekrásnější dárky se ani náhodou nemohou měřit s návratem naděje.

Táta tu s námi už třicet let není a mně pořád chybí a chybět nepřestane. Popravdě jsem si ho moc neužil. Svatvečer u stromečku v šestačtyřicátém roce byl pro mne, páťáka obecné školy, s tátou poslední. Necelé dva roky nato se rodiče rozešli a já ho pak vídal sice dost často, jenže málokdy, když bych ho nejvíc potřeboval… Tím víc jsem se později snažil plnit důsledně svou roli u svých dvou synů a vnuka.

Toto a další vzpomínky mi krouží hlavou při představě letošních Vánoc s dvojkami v letopočtu. Přeji nám všem, ať jsou šťastné a veselé s těmi, které máme rádi. A dětem – ať jim u stromečku buší srdíčko nadšením a mají jiskření v očích. Intenzita té radosti a krásných vzpomínek – věřte pamětníkovi – má s bohatým ježíškem pramálo společného.

Text: Miloslav Jenšík

Foto: Shutterstock

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2022 na straně 6-7.