Tancem k radosti aneb Každý ve Světové federaci uměleckého tance ví, kdo je Stonožka Bruntál

S Tamarou Vlachynskou jsem mluvila skoro na den přesně o adventu před třemi lety. Tehdy se právě vrátila z Mistrovství světa a Evropy WADF (Světové federace uměleckého tance), odkud děti z její taneční školy Stonožka přivezly jako obvykle spoustu medailí. Měla hodně dalších plánů na novou sezonu, ale ani jedna jsme netušily, že se (nejen) život Stonožky na dlouhý čas zastaví – a přijde doba covidová. Poprvé za víc než třicet let se tancem stmelená parta najednou nemohla scházet a společně tvořit. Ale na druhou stranu se v těch složitých časech ukázalo, že kamarádství a láska k tanci je obrovská síla, kterou jen tak něco nezlomí. A tak na letošním znovuzrozeném evropském a světovém mistrovství v tanci Stonožka opět zazářila a přivezla domů do Bruntálu třináct medailí.

Po tak dlouhé době jste se na mistrovství určitě těšili o to víc, je to tak?

Strašně moc a dali jsme do toho s dětmi všechno. Jsme malincí, nemáme vůbec na růžích ustláno, nemáme desítky trenérů ani sály splňující vysoký standard profitanečních škol. A ty tři roky jsou v dětském životě neuvěřitelně dlouhá doba. Nejstarší juniorky už s námi dávno nejsou, mnohé mladší děti jely na tak velkou soutěž úplně poprvé. Není to snadné, tancovat před devítičlennou mezinárodní porotou, která vás sleduje ostřížím zrakem a čeká na každé vaše zaváhání. Zvyknout si na moderátora, jenž vám dává informace výhradně v angličtině, a vaši soupeři mluví italsky, španělsky, polsky, rumunsky, bulharsky... Těžko se orientujete v časovém harmonogramu, protože ho nemáte šanci rozkódovat, pokud neznáte identifikační pětimístné číslo vaší kategorie a její přesný anglický název: například 63243 Contemporary ballet Juniors II solo. Navíc každému vstoupí do jeho tanečního projevu tréma, jakou nikdy nepoznal, protože mistrovství světa je opravdu pojem a fluidum výjimečnosti vibruje každým koutem. Kdo to nezažil, nepochopí.

K dětství patří příběhy s dobrým koncem, radost a legrace.

O to větší pak máte radost z úspěchu a všech těch ocenění na stupních vítězů.

Děcka si to opravdu užila po všech stránkách a neuvěřitelně je to semklo, budou mít nádherné vzpomínky. Nejen na samotné tančení a soutěžení nebo vystoupání na „bednu“, ale bydlet v luxusním hotelu a po soutěžním tancování se vyřádit na všech atrakcích zábavního komplexu Babylon v Liberci, to byla velkolepá paráda.

A jak jste mistrovství vnímala vy jako trenérka?

Byla jsem dojatá, když jsem znovu viděla své děti tančit na tak důležitém mezinárodním klání, co všechno se jim povedlo a s jakou radostí všem předvedly, co umějí. A že jsou opravdu skvělá parta. Ovšem na druhé straně mě zklamalo, kam většina trenérů vede nyní své dětské svěřence. V našich disciplínách (contemporary, show) dominovalo černé oblečení a témata vyjadřující utrpení, zoufání, strach. Nejsem vůbec přesvědčená, že by tohle mělo patřit do dětství. Kde jsou zvířátka, pohádky, radost, legrace dětského světa? Neumím si vůbec představit, že bych své malé svěřence trénink co trénink nutila do takových pochmurných motivů a nenabídla jim, jako dospělý, alternativu krásy, estetiky a lásky. Myslím, že ponurá témata jsou vhodná až do kategorie dospělých. Možná s nimi lze začít i v juniorech, pokud se vhodně zvolí vyjadřovací taneční prvky a rekvizity. Ale jedno pravidlo by přitom mělo být zachováno: tanečník by vždy měl vědět, o čem tančí a co chce tancem přinést sobě a divákům.

Pevně věřím, že tato černá nálada není setrvalý trend a že na dalším mistrovství světa ustoupí a do choreografií se vrátí to, proč většina lidí tančí. Pro radost, aby potěšili sebe i druhé. A pokud ne, Stonožky budou tak jako tak vždycky vystupovat z řady a budou barevné v duši i v kostýmech.

S Tamarou Vlachynskou si povídala Jana Jenšíková

Foto: archiv T. Vlachynské

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2022 na straně 20-22.