Nejen o balvanu

Dávno nevím, proč jsem vlastně začal pár kroků od chalupy hloubit jámu právě na tom místě. Zato mám podnes v živé paměti, jak ostří krumpáče kříslo o kámen, až mi od násady v dlaních zabrnělo. Zkusil jsem kopnout o pár pídí dál, potom znovu a ještě jednou… Pokaždé jsem narazil na tu samou překážku a uslyšel ten samý zvuk.

Nevíš, kdo je tvým opravdovým přítelem, dokud se s tebou neprolomí led.

Takový šutr! Původní záměr byl rázem ten tam. Když jsem očistil celou horní plochu nečekané překážky, ležel přede mnou nepravidelný kamenný kruh o průměru tak asi tří čtvrtí metru. Který opravdový chalupář by se lhostejně obrátil zády k takovému objevu? „Páni, to je senzační placák,“ zhodnotil situaci přivolaný syn. „Poklad pod ním nebude, na to nejsme dost klikaři. Ale jen proto ho tu přece nenecháme jen tak v zemi!“

Poklad pod kamenem vskutku nebyl. Ale to jsme zjistili až mnohem později. Protože když jsme kolem kamene odkopali a odryli dost země, abychom mohli pořádně zapáčit, znovu a znovu jsme naráželi na tvrdou překážku. „Houby placák,“ opravil se syn. „Jsme na skále.“ Ale i to byl mylný odhad, jak se prokázalo dalším kutáním.

Za plotem už drahnou chvíli postával soused. „Vykašlete se na to, blázni, a pojďte na pivo,“ navrhl. Ale současně už otvíral vrátka a hrnul se k nám. „Dej sem ten krumpáč, ještě si s ním něco uděláš.“

Už jsme si zvykli, že místní lidé takhle hodnotí mnohé naše neobratné snažení. A že to vůbec nemyslí zle. K chlapské práci prostě patří hec. V pravý čas spolehlivě podepře upadající náladu.

A tak jsme ryli a kopali do šíře i do hloubky a přitom do sebe vzájemně rejpali tak dlouho, až jsme stáli po pás v jámě kolem balvanu jako hrom, se kterým se stále ještě nedalo ani hnout. To už nás posílil další soused. Žena pobíhala kolem a jásala nad kamenem: „Je nádhernej! Ten musíte dostat ven.“ Syn se na ni dlouze zahleděl: „Báječnej nápad, mami. Fakt dost dobrej. A my jsme si chtěli ten šutrák jen pořádně okouknout ze všech stran a potom zase zahrabat.“ Bystře odhadla chvíli pro ústup. „Jdu vám udělat kafe,“ řekla. „Teď ne!“ zavrčeli jsme jako jeden muž. Skopali jsme povlovný svah, po kterém jsme chtěli balvan vyvalit z jámy. Už jsme s ním i drobet pohnuli, ale to bylo tak všechno.

Abych to neprotahoval: druhý soused skočil pro třetího, a ten v cuku letu přijel s traktorem a hromadou řetězů. Dál už to šlo jako po másle. Když bylo po všem, opláchli jsme se, dali si tu kávu, vyrazili na pivo a setrvali v hospodě v delším srdečném rozhovoru, jak říkávají politická komuniké. V našem případě to byla pravda.

Když jsme u politiky: v souvislosti s chalupařením jde jedna řeč, že lidé prchali na chalupy před všudypřítomnou totalitou. Že se tam jezdili ponořit do hlubiny klidu a bezpečí. No, nevím, neviděl bych to politicky… Důkazem budiž skutečnost, že chalupaření s novým režimem rozhodně nevymřelo, dokonce jsem nedávno zaznamenal jakýsi průzkum, že nejčastější dovolená v Čechách je právě na chalupě…

A za sebe samého mohu s jistotou říci, že mou hlubinou bezpečí, opřenou o pevnou rodinu a dobré přátele, nikdo moc nikdy nepohnul ani v Praze. Jestli někdo věří, že o víkendech nebo o dovolené na chalupě vzdoroval totalitě, ať si té iluze užije. My, lidé z velkoměstského činžáku, jsme prostě jednoho dne chtěli mít pár kroků na zahradu a do lesa. I za tu cenu, že si pro ty krásné chvíle budeme jezdit dost daleko. To jsme hledali. A našli, o tom nic.

Navíc jsme přitom jaksi mimochodem objevili i něco ještě mnohem pěknějšího a neskonale cennějšího. Něco, co nás tam připoutalo daleko pevněji a natrvalo. Opravdové sousedství, ve kterém lidé nežijí jen vedle sebe, ale pospolu. Vzájemnost. Solidaritu v tom nejčistším a nejpravějším slova smyslu.

„Nevíš, kdo je tvým opravdovým přítelem, dokud se s tebou neprolomí led.“ Kdesi jsem četl, že je to eskymácké přísloví. Možná je, možná není, vzal to čert. V každém případě je to moudrá věta. A nemusí jít vždycky hned o život. Ono docela stačí, aby technicky zcela nenadanému člověku v té divočině začalo zčistajasna stávkovat auto. Nebo aby si třeba jen zlomil vrták patnáct kilometrů od nejbližšího obchodu s kutilskými potřebami a ještě k tomu v neděli.

Čím víc kde dávají lišky dobrou noc, tím víc je tam doma samozřejmá přátelská vzájemná pomoc. Nebo třeba dobrá rada. Jenom nesmí být člověk moc cimprlich, protože tam se na to nehledí. Tam vám nikdo neřekne: „Poslyšte, příteli, opravdu nemám v úmyslu se vás jakkoli dotknout, ale mám-li být upřímný, nemohu se zbavit dojmu, že si nepočínáte příliš racionálně.“ S tím se rozhodně počítat nedá. Spíš uslyšíte: „Ty moulo, co se to toho pouštíš, když nevíš jak? A ještě ke všemu nemáš ani pořádnej vercajk! To by tě ubylo, kdyby ses přišel poradit nebo říct, abych ti s tím píchnul?“ Nepochybně by se to dalo vyjádřit i decentněji. Ale proč, proboha?

Jsou chvíle, kdy pár dalších rukou nebo půjčené nářadí jsou nad všechny zdvořilostní floskule, které kdy kdo vymyslel. A které jsou koneckonců pro kočku i tehdy, když právě neteče do bot.

Už slyším všeznalé skeptiky, kterých je všude kolem nás jak naseto: „No, a co má být? Lidé na samém kraji civilizace prostě víc potřebují jeden druhého. A tak se v tom odmalička učí bruslit.“ Nic nového pod sluncem. To platí také o nenechavém chytráctví, které dokáže shodit kohokoliv a cokoliv.

Copak jeden druhého potřebujeme jen někde na samotě u lesa?

Ale zpátky ke kameni. Stojí uprostřed našeho trávníku. Už jsme vyslechli i to, že tam trčí jako pěst na oko. Aťsi. My víme, že tam není jen proto, aby se na něm slunily naše kočky. Cosi nám každý den znovu připomíná.

Klidně si pro mne za mne myslete, že jsem si pracně vykoumal pointu příběhu o balvanu. Ale je pravda pravdoucí, že má z jedné strany zřetelnou podobu lidského srdce. Kdo nechce věřit, ať nevěří. Neubude.

Čím víc kde dávají lišky dobrou noc, tím víc je tam doma samozřejmá přátelská vzájemná pomoc.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi TECH EDU 2 / 2015 na straně 6—7.