• O vydavateli
  • Reference
  • Ceník
  • Archiv
  • Články
  • TECH EDU
  • Soutěž
  • Kontakt
  • Balada o Stříbrňáčkovi

    Text: Miloslav Jenšík

    Foto: Shutterstock

    AGE 1 - 2 / 2023

    Kde se vzal, tu se vzal, zčistajasna stál proti mně na pěšince. Mohl jsem mrňouska snadno obejít nebo i opatrně překročit, ale už od dětských let jsem neminul jedinou kočku, abych se ji nepokusil alespoň pohladit nebo pošimrat za ouškama. A kouzelný, do stříbrna vybarvený minimourek na mě kulil smaragdová očička a potichoučku kňoural pokornou prosbičku. Vzal jsem ho do dlaně. Stulený se tam vešel málem celý.

    Jak se zkřížily naše cesty? Mohl někomu v nestřeženém okamžiku utéct. Ale takhle malý, bezmocný? To asi ne. Spíše si zrovínka prožíval první hořkou zkušenost s lidmi, banální příběh většiny kočičích bezdomovců: Někdo ho přinesl domů, aby děti měly radost. Když se však ještě nepoučený kocourek někde v koutku dopustil svých prvních loužiček, rázem bylo zle. To máme za všechno? Tohle nám tu dělat nebudeš! A šup s nevděčníkem na mráz.

    Do té chvíle jsem strašně spěchal, ale najednou jsem na spěch zapomněl. Přitiskl jsem kotě k sobě. Co jsem mu šeptal, zůstalo už navždycky mezi námi. Kdykoli si na to vzpomenu, píchne mě u srdce.

    „Počkej tu na mne,“ říkal jsem mu. „Počkáš, viď?“ Jen mňoukl a nikdo mi to nemusel překládat. Tak jsem letěl zpátky domů, v chladničce popadl kousek rybího filetu a… Čekal tam! Sice dva tři metry od pěšiny, snad aby nevypadal jako moula, kdybych si ho tentokrát nevšímal. To dá rozum, každý pořádný kocour musí už odmalička dbát o svou čest, kdepak si hned zadat s cizím chlápkem.

    Jen jsem se však k němu otočil, v tu ránu byl zase můj. Nebo já jeho? A není to vlastně jedno? Prostě jsme byli parťáci. Co tu ještě řešit?

    Baštil ostošest, já jsem ho hladil po hřbetě a oběma nám bylo náramně. Když jsem nakonec už opravdu musel jít po svých, chviličku mi statečně cupital po boku, až mu nějak došlo, že to asi ne, zůstal sedět a jen se za mnou dlouze díval.

    Byl Velký pátek (tehdy ještě pracovní den), jaro jak vyšité, těšili jsme se na tři dny na chalupě. Ale když jsme tam k večeru dorazili a po celodenní honičce se konečně mohli hodit do klidu, mně dopřán nebyl. Najednou jsem měl plnou hlavu stříbrné šelmičky, o jejíž existenci jsem ještě zrána neměl ani tušení, a ne a ne se těch myšlenek zbavit. Když víte, že jste udělali velkou chybu, sedne to na vás jako špatné svědomí.

    Když víte, že jste udělali velkou chybu, sedne to na vás jako špatné svědomí.

    Co všechno se takovému opuštěnému tvorečkovi může přihodit? Co když někomu vběhne pod kola? Nebo potká agresivního psa na vycházce, ale ne na vodítku. Co když, co když…

    Dala by se toho navymýšlet fůra. Také jiné varianty, pro kocourka sice o moc šťastnější, leč… Ruku na srdce, říkal jsem si, jen si pěkně přiznej, že se bojíš i toho, že se kotěte mezitím ujme někdo jiný!

    Po celé tři sváteční dny do mne nic nebylo. Neulevilo se mi, ani když jsem se posléze s páteční příhodou svěřil celé rodině. Jindy mě tepali, když jsem se v předvečer víkendu vracel domů zpravidla poslední a s jazykem na vestě. Zato teď jsem se dozvěděl, že jsem všechno zvrtal, protože jsem se přece měl ze všeho nejdřív postarat o chudáčka bezbranného Stříbrňáčka.

    Nejhorší bylo, že měli pravdu. Ne, že bych to sám nevěděl. Ale o to hůře se mi to poslouchalo. 

    V pondělí navečer jsem po celou zpáteční cestu byl jak na trní. Asi tak šestkrát jsem se nechal mladším synem ujistit, že hned jak dorazíme domů, vydáme se na záchrannou expedici. Jen jsme pak došli na onu pěšinku, řekl jsem mu: „Teď bystři! Za chvilku by tady někde…“ Nedopověděl jsem. Z přítmí na druhém konci cestičky do houstnoucí tmy vystartoval malý černý stín a řítil se závratnou rychlostí rovnou k nám. Stříbrňáček! Rovnou z běhu mi vyletěl po džínsách a bundě jako hasič na olympiádě záchranných sborů. On tam snad na mě celé ty nekonečné tři dny čekal!

    Prožili jsme pak v jeho smečce (protože on to nepochybně byl, kdo jí šéfoval) krásných sedm let. Chytrý, milý, po kočičím způsobu neuvěřitelně empatický byl v posloupnosti našich kocourů už třetí, kterému jsme říkali Zrzek.

    Ten první prostě takový byl od uší až po špičku ocasu. Druhý byl při letmém pohledu šedobílý, ale stejné jméno si vysloužil několika ryšavými ostrůvky srsti. A toho, jemuž patří dnešní příběh, tak navzdory parádnímu stříbrnému kožíšku pokřtily nazrzlé skvrnky po stranách čeníšku.

    Zažili jsme s ním všelicos. Nezapomenu, jak jednoho pohodového dne na konci babího léta s námi jel na chalupu, jako obvykle stočený do klubíčka na desce před zadním sklem vozu. U Mladé Boleslavi jsme dojeli stojící kolonu v obou pruzích. Co v takové situaci naděláte? A tak jsme odevzdaně seděli, pokojně si povídali a…

    Prásk! Že nás dojíždí šedá oktávie, jsme zjistili až poté, co nás v plné rychlosti nabrala na rohy a hodila na zadek vozu před námi. Chlapík za volantem musel o dost překračovat povolenou rychlost a ještě si přitom zřejmě drobet zdříml. Jak jinak si vysvětlit, co vyvedl za bílého dne na předlouhé rovině?

    Naše stále ještě zajížděná fabie byla bez debaty na odpis. A šokovaný Stříbrňáček v tom zmatku vyklouzl ven a mezerou mezi dvěma pruhy keřů v dělicím pásu dálnice běžel a běžel. Ve chvilce byl ten tam.

    Ještě ke všemu se právě kolona znovu rozpohybovala. Domů jsme se nějak dostali, nový vůz nám pojišťovna bez problémů zaplatila. Ale kdesi nás možná stále ještě hledal náš kocourek. A tak jsme přemlouvali, koho se dalo, aby nás zavezl na místo havárie, a tam jsme běhali po polích a lukách a slídili v malých lesících. Když nám v kočičím útulku poradili, že náš ztracený kamarád se tam může vracet v noci, kdy ruch na dálnici výrazně zeslábne, lovili jsme dobrovolníky na půlnoční záchranné akce.

    I takové jsme našli, o to nic. Neodmítli nás. Jen si asi za našimi zády klepali na čelo. Ale všechno marně. Po Stříbrňáčkovi jako kdyby se slehla země.

    Kdoví, jak dlouho bychom tam ještě jezdili v bláhové naději, že možná přece jen… Ve zbylém čase jsme po večerech bloumali ve velkých kruzích kolem našeho domu, posedlí legendou, že kočky dovedou najít cestu domů třeba i na desítky kilometrů. Ale nic, nic, nic.

    Jsou věci mezi nebem a zemí, které…

    Však víte.

    Až jednou jsme takhle kroužili nocí a volali do temných koutů, když jsme si povšimli malého tvora, který nás sledoval v uctivé vzdálenosti. Když jsme se zastavili, posadil se a čekal. A potom dál šlapal za námi. Jsou věci mezi nebem a zemí, které… Však víte.

    Nakonec jsme si to tmavě mourovaté kotě, které nám musel poslat do cesty nějaký kočičí pánbůh (nebo Zrzek?), přinesli domů. A do zdravotního pasu jsme mu dali zapsat jméno Čert.

    Text: Miloslav Jenšík

    Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2023 na straně 6-7.