Mosty napříč časem

Dobré jako zlé, všechno je jednou poprvé. Na vrcholu letošního žhavého léta jsem pár týdnů po svých sedmaosmdesátinách prvně v životě omdlel. Na ulici, dokonce přímo na zastávce městského autobusu. Jak se teď ohlížím po příčinách nenadálého kolapsu, je mi den ode dne jasnější, že jsem si jej vlastně přivodil sám. Nebo jsem se mu přinejmenším otevřel dokořán.

Už dvě tři předcházející dusné noci jsem toho tehdy i při otevřeném okně a po většinu času na přikrývce moc nenaspal – a vůbec mi nedocvaklo, že bych to měl alespoň drobet napravit přes den.

Nejspíš jsem se trochu moc zakoukal do samožerného autoportrétu železného dědka… Houby s octem. Tropické vedro mi hned to furiantství nelítostně spočítalo.

Navíc jsem v těch dnech málo pil. Ne snad méně než jindy, jenomže příkaz zdravého rozumu tehdy nabádal: víc, co nejvíc! Jenomže právě s tím já mám potíže odjakživa. Kdysi dávno uprostřed padesátých let minulého století jsme si občas po přednáškách a seminářích zaskočili na pár točených do hospody U parlamentu, která byla od naší fakulty co by kamenem dohodil. Sčítání křížků na našich táccích pak pokaždé spolehlivě vyvolávalo veselí mezi ostřílenými pivaři, kteří už nás měli okouknuté. Gambrinus naší party míval pravidelně svou laťku tak na osmi devíti kouscích. Když chytil slinu, třeba ještě o něco výš. Další borci se obvykle točili tak na čtyřech pěti. Společný účet pak pravidelně uzavíraly mé dva půllitry, a to jsem druhému někdy ani nezahlédl dno. Ne že bych byl až takový skaut, ale s třetí holbou, když už se mi tu a tam přihodila, ke mně pokaždé připutoval i naléhavý pocit, že už mi snad to pivo poteče z uší. A to samé mi působilo třeba i nadměrné množství vypité vody, popřípadě plenty of tea, jak Angličané s jistou dávkou pýchy říkají spoustám zkonzumovaného čaje.

Proto jsem toho raději moc nevypil, ani než jsem kritického dne vyrazil do žhnoucí výhně. A to mi ještě čert nakukal, abych si místo trička s krátkým rukávem oblékl košili s dlouhým – a co víc, i bundičku! Proč? Bůh suď. Ať mi ten řetěz přešlapů někdo zkusí vysvětlit, sám to nedokážu. Leda doznáním totálního osobního blackoutu.

V prostoru, kde široko daleko nebyl ani čtvereční metr stínu a jediná lavička byla obsazena, jsem se zdvořilými díky odmítl nabízené místo (to zase frajeřil ten zatracený ješitný železný dědek!) a jen jsem se napůl posadil, napůl opřel o jakousi zídku.

Pesimista je člověk, který dokáže příležitost proměnit v obtíž.

Dál si už jen matně pamatuji, jak do mne nespěchavě vstupovalo podivné polovědomí a já se pomalu, pomaloučku sesouval…

Za jak dlouho jsem přišel sobě? Za tři minuty, za pět? Co na tom sejde? Když jsem se probral, ležel jsem jak dlouhý tak široký podle zídky, o kterou jsem si nějakým zázrakem nenatloukl hlavu.

Tu mi pro jistotu podpírala paní, kterou znám jen od vidění a od té doby jsem ji nepotkal, i když bych jí tak rád ještě jednou moc poděkoval. Otevřenými dveřmi autobusu stojícího v zastávce – i když už podle všeho měl být někde dál na trase – jsem slyšel řidiče, který se dovolal rychlé zdravotní pomoci a teď předával poznatky mé ošetřovatelky.

Mezitím dorazila přivolaná automobilová hlídka městské policie.A po chvíli také sanitka. Když mi doktor naměřil potřebné hodnoty (s ohledem na můj věk kupodivu téměř v normálu), došel k závěru, že pro tu chvíli prostě rozhozená kondice podlehla v souboji s vražedným horkem, nízkým tlakem a mou dehydratací. Se zprávou pro praktického lékaře mě posléze dovezli domů, ať jsem se dušoval, jak chtěl, že těch pár set kroků dojdu bezpečně po svých.

Řidič autobusu vypadal tak na blížící se šedesátku. Jeho kolega ze sanitky stejně jako mladší z policistů mohli být klidně jeho syny. Všichni, o nichž tu zatím byla řeč, si okamžitě získali můj respekt svou věcností, kompetentností, iniciativou a v neposlední řadě ohleduplností a taktem, s nimiž přistupovali k mému věku i okamžitému stavu.

Ostatně jsem si stejnou zkušenost odnesl i z jiné letošní náhlé příhody, ve které mě také postavila na nohy pohotová lékařská pomoc. Bylo mi opravdu ouvej, když mě záchranka odvážela z chalupy. Bylo jistě dílem náhody, že v nemocnici se o mne starali povětšinou nápadně mladí lékaři i ještě o dost mladší sestřičky. Ale určitě nebylo dílem náhody, že byli všichni skvělí. A jejich mládí k tomu zjištění přidalo nadějeplný bonus.

Jak jsem tam mezi jednotlivými vyšetřeními ležel na kapačkách, měl jsem hromadu času k přemýšlení. Tak či onak se znovu a znovu vracelo k oběma zážitkům.

Optimista je člověk, který dokáže obtíž proměnit v příležitost

Doba a svět, v nichž žijeme, nejsou věru jednoduché. Svádějí k závěru, že lépe už bylo, jak hlásá bonmot, který by měli mít vyšitý na praporu zapřisáhlí pesimisté. No, nevím.

Už zkraje jsem se tu přihlásil ke svým letorostům. Táhlo mi teprve na třetí rok, když přišla nacistická okupace. Ani později nebyly osudy této země, mé rodiny ani mne samotného kdovíjakou procházkou růžovým sadem.

Přesto bude vždycky někdo donekonečna omílat, že bejvávalo dobře, že za našich mladých let bejval svět jako květ, že lidé bývali lepší a ti dnešní mladí, to je hrůza hrůz…

Nic není tak vzdáleno pravdě, ale to pesimistům nikterak nebrání, aby to hlásali napořád. Je to jejich úhel pohledu. S lety jsem dospěl k poznání, že špatný úhel.

Už ani nevím, kde jsem to četl, kdo to řekl nebo napsal. Paměť mi nezachovala ani přesné znění oněch dvou vět, jejich obsah ale nosím v hlavě dodnes a nosit nikdy nepřestanu: Pesimista je člověk, který dokáže příležitost proměnit v obtíž. Optimista je člověk, který dokáže obtíž proměnit v příležitost.

Optimismus je pohled dopředu. Optimismus je víra. Ne slepá, ale o to pevnější. V sama sebe, ve své blízké, ve všechny lidi dobré vůle. A určitě také v ty mladé a nejmladší.

Kdo pravidelně čítá tenhle časopis, ví, proč mám rád to jejich Srdce z lásky darované.

Miloslav Jenšík

Foto: Shutterstock

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 / 2023 na straně 31.