Respekt si zaslouží staří i mladí

Zahradou Domova seniorů se nese zpěv netrénovaných hlásků skupiny předškoláků. Za okny jim mávají jejich staří známí, usmívající se a dojaté babičky a dědové, které covidová pandemie poslala do fyzické i psychické izolace. „Písničkami jsme jim vzkazovali, že je nikdy neopustíme, i když je musely na čas ‚opustit‘ jejich rodiny,“ vzpomíná na jeden ze svých silných zážitků Helena Lukasová, bývalá dlouholetá ředitelka mateřské školy a nyní koordinátorka mezigeneračních aktivit Povídej v obecně prospěšné společnosti Mezi námi.

S covidem se zvedla nečekaná vlna dobrovolnické solidarity, týkala se však hlavně šití roušek, nákupů a telefonických rozhovorů se seniory uvízlými v izolaci. Co vás přimělo k tomu, organizovat v distanční době improvizovaná vystoupení?

Náhlé a totální omezení kontaktů seniorů z pečovatelských zařízení s jejich blízkými napáchalo na jejich kondici velké škody. Proto jsem se dohodla s několika učitelkami z MŠ Milánská a MŠ Semínko, že uspořádáme improvizovaná vystoupení pod názvem Doteky přes sklo pro seniory, s nimiž jsme se v předchozí době stýkali. Z pár setkání se nakonec vyklubala skoro dvouletá série koncertů pod okny.

Nesdělitelné

Asi jste jim udělali velkou radost, je to tak?

No, brečeli jsme dojetím všichni.

Jste speciální pedagožka s mnohaletou odbornou a manažerskou praxí. Takových nebude mít naše školství nikdy dost. Tak proč orientace zrovna na dobrovolnictví?

Mateřská škola, v níž jsem léta působila, zařadila do svých programů návštěvy seniorů u příležitosti různých svátků a společenských událostí již dávno. Během svého působení v Radě Městské části Praha 15 jako místostarostka pro sociální politiku jsem si uvědomila, jak potřebné je systematicky propojovat dorůstající generaci se seniory a naučit se vzájemně se chápat a pomáhat si.

Proto jsme společně se ZŠ Veronské náměstí organizovali pravidelná setkávání žáků osmých a devátých tříd se seniory z Centra sociální a ošetřovatelské pomoci v Praze 15. Tak vznikl konkrétní koncept projektu Mladý dobrovolník, který běží dosud.

Naučme se vzájemně chápat a pomáhat si.

Jak se vám podařilo motivovat i osmáky a deváťáky, u nichž je to daleko složitější než u menších dětí?

To byste se divila. Právě žáci vyšších tříd, které tak snadno nenadchnete, se stali těmi nejlepšími dobrovolníky. Když se pandemická pravidla uvolnila, doprovázeli nebo vozili na invalidních vozících seniory na procházky, hráli s nimi hry a především si povídali. Tak se na vlastní kůži seznámili s problémy, které seniory trápí, zatímco mladé lidi ani nenapadnou, a snažili se jim s jejich řešením pomoct.

Doteky přes sklo. Projekt, který za covidové pandemie pomohl obelstít izolaci

Od tří do sta

Naznačila jste, že vaše vize neměla jednorázový charakter. Jakými projekty jste pokračovali?

Když jsem se po čtyřletém působení v municipalitě vrátila do mateřské školy, měla jsem už zcela jasno. Společné aktivity se seniory jsme v podobě projektu Od tří do sta začlenili do našeho školního vzdělávacího programu jako trvalou součást. Na pravidelných setkáních obou věkových skupin probíhaly besedy, hrálo se divadlo, zpívalo se a tancovalo. Vyvrcholením jedné etapy byla škola v přírodě poblíž Domova seniorů Onšov, kde jsme společně strávili krásný týden. Na tuto iniciativu nyní navazujeme v dalších projektech.

Podobného zaměření?

V současné době už nikdo „neuteče“ před moderními technologiemi. A tak v nejbližší době rozjedeme se společností Mezi námi IT projekt, v němž chceme využívat technologických dovedností příslušníků mladé generace k proškolování seniorů v běžné práci s mobilními a digitálními technologiemi.

Jste koordinátorkou projektu Povídej, jednoho z několika projektů na podporu mezigeneračního setkávání. Můžete ho představit?

Pod tímto názvem se skrývá série pravidelných osobních kontaktů dětí z mateřských a základních škol se seniory z pečovatelských domovů a klubů po celé ČR. Náplní setkání jsou verbální, výtvarné, hudební, pohybové i rukodělné aktivity.

Dokáží senioři ještě oslovit a inspirovat svými zážitky děti, které se narodily takzvaně s mobilem v ruce?

Dokáží a asi nejlépe to zdokumentuji na jednom z příkladů. Letos se moje čtyři dětské skupiny zúčastnily spolu se seniory již druhého ročníku soutěže VZP Pošlete vzkaz příběhem. Děti měly výtvarně, hudebně nebo audiovizuálně zpracovat vybraná období z odposlouchaných životních příběhů seniorů. Udělalo mi velkou radost, že jedna z mých skupin ze ZŠ U Roháčových kasáren z pražských Vršovic zvítězila s koláží Stůl mého dětství na motivy příběhu babičky Boženky (79leté Boženy Svobodové z Domova seniorů Vršovický zámeček). S maminkou, která si chodila ještě přivydělávat posluhou, žily velmi skromně a na hračky nebyly peníze. V době, kdy maminka odešla za prací, se malá Boženka musela zabavit sama tím, co bylo po ruce: knoflíky různých barev a velikostí ztvárnily muže, ženy a děti, vařečky posloužily jako ploty, karty jako domy a podobně. Díky své fantazii tak vykouzlila z dostupných předmětů celou vesnici a vymyslela příběhy jejích obyvatel.

Když bylo soutěžní dílo hotovo, čekalo nás ještě jedno překvapení. Přejeli jsme pohledem po místnosti a všimli si, že děti, běžně zahrnované nákladnými a sofistikovanými hračkami od svých blízkých, si se zaujetím hrají s knoflíky, příbory a předměty na vaření, které jim po dokončení koláže zbyly.

S Helenou Lukasovou rozprávěla Věra Vortelová

Foto: archiv H. Lukasové

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 / 2023 na straně 32-33.