Folklor je diagnóza aneb Moravské pohlazení v Praze

Rozhovor se Zuzanou Cílovou, uměleckou vedoucí souboru Rosénka

Rodný kraj našeho dětství nám v srdci přetrvává celý život a doprovází nás věrně na našich cestách, ať už nás osud zavane kamkoli. Stejný příběh stojí za vznikem folklorního souboru Rosénka, který v roce 1982 založila bývalá členka vyhlášeného Hradišťanu Radmila Baboráková, když se z Uherského Hradiště přestěhovala do Prahy. Dnes v Rosénce tančí, zpívá a hraje 160 dětí (převážně), má vlastní cimbálovou muziku, je součástí Dejvického divadla a jeho uměleckou vedoucí je Zuzana Cílová. Pojďme spolu s ní nahlédnout za oponu a podívat se, jak naše lidové tradice baví a vychovávají jednu generaci za druhou.

Od baletu k lidovému tanci

Jak jste se vy, Pražačka, dostala k folkloru?

Jako dítě jsem bohužel do žádného folklorního souboru nechodila, ale s babičkou i maminkou jsme zpívaly lidové písničky. Moje maminka chtěla být vždycky tanečnicí, ale dědeček byl zásadně proti. Když mi byly čtyři roky, dovedla tedy alespoň mě na hodiny rytmiky do Malostranské besedy. Pak jsem pokračovala v baletní škole madam Zabylové – tehdejší primabaleríny Národního divadla a v baletních kurzech Irmy Večejové, sólistky Národního divadla. Byla jsem přijata do tanečního oddělení pražské státní konzervatoře a zdálo se, že ze mě bude baletka, po čemž jsem od dětství toužila.

A pak přišlo setkání s paní profesorkou Mílou Urbanovou, která mě na konzervatoři učila lidové tance. Sny o baletu byly rázem pryč a já se zamilovala do lidového tance. Připadalo mi, že do něj mohu vložit celou svou duši, a mému temperamentu byl daleko bližší než klasický balet, okleštěný přísnými pravidly. Sedm let jsem protančila v Československém státním souboru písní a tanců a dalších čtrnáct pak v Armádním uměleckém souboru. Na HAMU jsem vystudovala i choreografii lidového tance a bylo dokonáno – folklor se stal mým osudem. Jak jsem jednou někde zaslechla a ráda parafrázuji: „Folklor je diagnóza, a pokud se jím někdo nakazí, už se nechce uzdravit.“

Folklor je diagnóza, a pokud se jím někdo nakazí, už se nechce uzdravit.

K Rosénce mě připoutal můj malý syn

Co vás přivedlo do Rosénky?

Můj syn. Už v prenatální době se mnou tančil a poslouchal lidovou muziku, a jak se říká – geny neoblafneš. Od dětství jsem mu zpívala, a jakmile se postavil na nohy a začala hrát hudba, začal se pokoušet o taneční kreace. Na Karlově mostě nás tehdy takto potkal kolega z Armádního souboru. Když viděl tříletého kluka, jak se za zvuků jazzové kapely zmítá v podivném tanci a nerozptyluje ho ani shluk turistů, který se okolo nás vytvořil, poradil mi, ať ho zkusím přihlásit do folklorního souboru Rosénka, který vede Radka Baboráková a dělá to prý moc dobře. A tak jsem se v roce 1992 potkala s Rosénkou a její úžasnou vedoucí. Nejprve jen jako matka, která vodí na hodiny své dítě, a posléze jako spolupracovnice. Když Radka zjistila, že jsem „od fochu“, přizvala mě ke spolupráci.

Jak tehdy Rosénka vypadala?

Tenkrát byly v souboru jen tři skupiny: přípravka (předškolní děti), Malá Rosénka (mladší školní děti) a Velká Rosénka (starší školní děti). Později do Malé Rosénky přešly děti z přípravky a z Malé Rosénky vznikla Střední Rosénka, kterou mi Radka dala na starost. Začala jsem tvořit své vlastní choreografie pro děti – to pro mě byla nová zkušenost. Do té doby jsem pracovala jen s dospělými profesionálními tanečníky, kteří byli vybaveni perfektní taneční technikou a zkoušeli každý den. Teď jsem přišla před děti s různou mírou talentu, pro které byl tanec pouze zájmová činnost a zkoušely hodinu a půl dvakrát týdně. Pro obě strany to bylo těžké. Já jsem musela své nápady přizpůsobovat možnostem malých tanečníků a některé děti si těžko zvykaly, že nemám ráda lenost a snažím se před ně stavět čím dál tím těžší úkoly. Dětí v Rosénce postupně přibývalo a v roce 2011, kdy se Radka Baboráková rozhodla odejít do důchodu, jsem převzala vedení celého souboru.

Na festivalu ve Strážnici

Syn jako parťák a neocenitelný pomocník

Váš malý syn, který vás na počátku do Rosénky přivedl, už malý není.  V souboru je ale stále, pravda?

Ano, můj syn Filip nedávno oslavil 35. narozeniny a u nás tancuje a hraje dodnes. Od dětství hrál na flétnu a později i na housle, primoval dětskou muziku v Rosénce a nyní je schopen hrát na několik dalších nástrojů, jako je viola, kontrabas, pastýřské píšťaly. Je mým neocenitelným pomocníkem v aranžování not pro muziku a při vymýšlení choreografií se ráda řídím jeho hudebním citem.

V Rosénce vytvořil pro skupinu Hajdaláci už několik svých choreografií a ve dvou dětských skupinách působí jako korepetitor. Zde i ve skupině Hajdaláci se rovněž uplatňuje jako asistent choreografa. Jeho působení v souboru, kde musel jako ostatní děti skloubit tanec, zpěv i mluvený projev, ho ovlivnilo v jeho rozhodnutí stát se hercem. Natočil několik televizních inscenací a filmů, hraje v několika divadlech a v České televizi ho můžete vidět i ve Studiu Kamarád. Někdy je spolupráce s ním pravá Itálie, ačkoli nádobí po sobě neházíme, ale bez jeho pomoci si to už nedokážu představit. Díky němu se mi podařilo uskutečnit i můj sen – vydat CD Rosénky, na němž se podílel jako muzikant, zpěvák a upravovatel písní. CD s názvem „A tož takú…“ jsme slavnostně pokřtili v minulém roce a začínáme se pomalu připravovat na další.

Společně se svým synem během vystoupení

Čtyřicet rosénkových let

Rosénka loni oslavila čtyřicáté narozeniny. Jak se ta dnešní liší od té před desítkami let?

Dříve přicházely do souboru většinou děti, jejichž rodiče se do Prahy přestěhovali z Moravy a chtěli v dětech udržet pouto k rodnému kraji. To už se dávno změnilo a dnes je většina členů křtěna Vltavou. Rodiče se o Rosénce většinou dozvědí buď z internetu, nebo nás vidí na nějakém vystoupení, případně s dětmi přijdou na doporučení svých známých, kteří už děti v našem souboru mají. Vzhledem k enormnímu tlaku, který je v posledních letech vyvíjen na žáky, aby se dostali na co nejprestižnější gymnázium, spousta dětí kvůli tomu na Rosénku přestává mít čas, chodí na různá doučování a přípravné kurzy a v souboru končí. Stále však zůstává mnoho těch, kteří u nás zůstávají až do dospělosti ve skupinách Hajdaláci a Hrozénka. Dokonce máme i souborová manželství a největší radost mám z toho, že v Rosénce už tančí potomci bývalých i stávajících členů souboru.

Kde mají děti vzít fyzickou kondici, když nejsou ani zvyklé chodit pěšky?

Dnešní děti mají obecně větší přístup k informacím, jsou ale méně tělesně zdatné, méně jazykově vybavené a ani systém současného školství (ústní projev je minimalizován, zkoušení se odbývá formou testů, paměť není tak trénována) jim v celkovém rozvoji nenapomáhá. Před dvaceti lety se za jednu zkoušku naučily třeba dvě nové písničky. Dnes je jednu sloku učím měsíc… Do souboru přijdou malé děti, které neumějí běhat, nevědí, jak se hraje na honěnou, o kotrmelci ani nemluvě. Není to jejich chyba, život ve velkoměstě se zrychluje, rodiče více pracují, mají méně času a všude se jezdí autem. Kde mají děti vzít fyzickou kondici, když nejsou ani zvyklé chodit pěšky? Když se ve skupině předškoláků zeptám, jestli jim rodiče večer čtou před spaním, z patnácti dětí se přihlásí tři, se zpíváním doma je to ještě horší.

Stejně tak jako před čtyřiceti lety jsou ale děti upřímné a s citlivostí lakmusového papírku vám dají okamžitě vědět, když je něco nebaví. A stejně jako před čtyřiceti lety je napínavé objevovat další možnosti, jak je zaujmout a těšit se ze světýlek v jejich očích, pokud se to podaří.

Co na váš pražský soubor říkají na Moravě?

S Moravou jsme úzce spojeni. Rosénka stále spolupracuje s paní Radkou Baborákovou, s folkloristou Davidem Pavlíčkem, mnoho jsme se naučili od DFS Hradišťánek. Na regionální čistotu velmi dbám, ať už se týká dialektu či tanečních motivů. Jednak si myslím, že udržet tradici je důležité, a také proto, že při vystoupeních na Moravě jsme pod skutečným drobnohledem a často jsme se setkali (ještě než nás obecenstvo vidělo na jevišti) s poznámkami typu: „Pražáci nás chtějí učit náš folklor? To bude pěkná slátanina.“ O to větší zadostiučinění pak cítím, když za námi po představení titíž přijdou se slovy: „Byli jste výborní, my bychom vůbec nepoznali, že jste z Prahy, vždyť vy to máte stylově čistší než ti naši.“

Rosénka je společenství lidí s velkým srdcem

Bez podpory Dejvického divadla by to nešlo

Při pohledu na vaše nádherné kroje mě napadá: Kdo vám je šije?

Jednodušší části dívčích krojů si šijeme svépomocí, složitější musíme kupovat na Moravě, což je samozřejmě velmi drahá záležitost, kterou si můžeme dovolit díky Dejvickému divadlu, pod jehož hlavičkou Rosénka působí. Divadlo nám poskytuje prostory zkušebny a finančně nás dotuje, za což mu patří obrovský dík a já jsem za to velmi vděčná. V rámci spoření jsem já osobně vyšila třeba pánské kopanické vesty a děvčata ze skupiny Hajdaláci jsem přiměla k tomu, aby si vyšila hradišťské i kopanické části krojů. Když jsme s tím začaly, mnohá děvčata držela jehlu v ruce poprvé v životě a na soustředění jsem je učila základní stehy. Já sama jsem nikdy nevyšívala, ale internet je vynikající pomocník – našla jsem vzory stehů i výšivek pro jednotlivé regiony a mohlo se začít. Dnes máme vyšité krásné kroje a ušetřili jsme desetitisíce. A ještě jednu výhodu to má. Kroj, který si dlouhé hodiny pracně vyšíváte, nehodíte při převlékání jen tak na zem, docela jinak si ho vážíte než toho, který dostanete už hotový.

A když se podíváte před sebe, vidíte budoucnost Rosénky optimisticky?

Ano, kdybych nebyla optimistka, asi bych tu práci nemohla dělat. Dětem od malička vyprávím o tradicích, které se váží k různým etapám roku (vynášení Moreny, chození s létečkem, Velikonoce, pálení čarodějnic, svatojánská noc, dožínky, advent, Vánoce, Tři králové, masopust). Povídáme si i o různých tradičních řemeslech, krojích a podobně. Mám radost z toho, že znovu ožívají různé tradice a zvyky a folklor přitahuje i mladé lidi. Vždyť lidová píseň, tanec a lidové tradice jsou vzpomínky na naše předky, které stojí za to zachovat.

A poslední otázka, osobní: Čím je pro vás Rosénka?

Bez rozmýšlení odpovídám, že obrovskou láskou, které neváhám obětovat všechny své síly a volný čas. Skupina Hajdaláci jsou moje srdcová záležitost, část jejích členů jsem odchovala v Rosénce od předškolních let. Oni byli mými pokusnými králíky, na nichž jsem začala zkoušet humorné a stylizované choreografie, které jsou pro tuto skupinu, kromě těch tradičních, charakteristické. Díky jejich entuziasmu a kreativitě mě napadají stále nová témata a dnes jsou už schopni je dotvářet a přicházet s vlastními nápady. Jejich pomoc s mladšími dětmi při představeních je neocenitelná a způsob, jak zaučují nově příchozí do skupiny, je obdivuhodný. Všechny děti z Rosénky se mi nesmazatelně zapsaly do srdce, ať už v souboru pobyly kratší či delší dobu. Celý soubor je pro mě neustálým zdrojem inspirace a všechny těžkosti, problémy a únava jsou zapomenuty, když vidím Rosénku hrát, zpívat a tancovat. Folklor je prostě diagnóza…

Text: Martina Hošková

Foto: archiv Zuzany Cílové

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2024 na straně 6-10.