Když dětství obejme stáří, Štěstí zapsané v melodii, Korálky naděje

1. místo, Kategorie MŠ + 1. a 2. ročníky ZŠ

ZŠ Maršovská, Teplice

1. A (16 dětí) pod vedením paní učitelky Adély Suché a asistentky pedagoga Lenky Janotové

Když dětství obejme stáří

Naše třída prvňáčků tvoří úžasnou partu. Společně si pomáháme, smějeme se, hrajeme si a učíme se, jak být dobrými přáteli. A právě projekt Srdce s láskou darované je perfektní k tomu, abychom jako jedna třída dokázali velké věci.

Rozhodli jsme se darovat radost tam, kde ji možná nejvíce postrádají – babičkám a dědečkům v Domově pro seniory U Nových lázní v Teplicích. Vznikly polštářky s otisky drobných dětských ručiček a otisky prstíků, které se spojily v srdíčka. Každý otisk byl vytvořen s láskou a představou, že v těchto polštářích zůstane navždy kousek jejich dětského nadšení a radosti.

Věděli jsme, že samotný dárek však nestačí. Vždyť nejcennější, co děti mohou darovat, je čas, který stráví s těmi, pro které polštářky vyráběly. A tak jsme jedno předvánoční dopoledne zavítali do Domova. Děti si nesměle prohlížely seniory a ti zase sledovali je. Ale po chvíli se stalo něco kouzelného. Děti začaly rozdávat polštářky, objímat babičky a přát krásné Vánoce. Byl to okamžik, který dojal nejen seniory, ale i všechny ostatní. Jedna z babiček si podržela polštářek s otiskem malé ručky na klíně a prsty jemně přejížděla pro látce – jako by hladila tu barevnou dětskou ručičku. S očima plnýma slz řekla: „Tohle není jen polštářek, to je kousek vás. Připomnělo mi to, jak jsem kdysi držela ručičky svých dětí a vnoučat.“

Připravili jsme si pro seniory také program, který generace dokonale propojil. Děti začaly babičky a dědečky učit jednoduché hry – skládali společně puzzle zvířátek, hráli domino, poznávali barvy, lovili rybičky, dokonce sčítali a odčítali. Vznikly úžasné hlášky, jako například „Babičko, budeme spolu lovit ryby. Nevadí, když to zapomeneš, protože já ti to klidně vysvětlím znovu.“ Radost brzy zaplnila celý prostor a vytvořila atmosféru, která alespoň na chvíli připomínala rodinu. Bylo krásné sledovat, jak drobné dětské ručičky podávají karty domina těm, které nesly váhu celého života. Jak dětský smích otevírá srdce, která už možná dlouho nepoznala tak upřímnou radost. „Vy jste tak šikovní,“ chválili nás senioři, ale pravdou je, že my jsme se za to dopoledne také hodně naučili – naslouchat a vnímat, jak důležité je být spolu.

Štěstí zapsané v melodii

Přáli jsme si rozdávat radost nejen jeden den, ale každý den v roce. Přemýšleli jsme, jak to udělat, a napadlo nás, že vytvoříme dárek, který bude doprovázet naši paní doktorku a její pacienty celý rok. A tak jsme se pustili do práce na kalendáři plném barev, radosti a naděje.

Každý z nás dostal na starost jeden měsíc. Všechny naše ilustrace měly jedno společné: srdíčko, které symbolizuje lásku a péči, co jsme chtěli do kalendáře vložit. K tomu jsme připojili take vlastnoručně vyrobené keramické přívěsky: notu, která symbolizuje melodii radosti, a čtyřlístek, který je symbolem štěstí a naděje. Pak nastal den předání. Radost byla obrovská, paní doktorka se sestřičkou byly překvapené a dojaté. Když jsme jim předávali pytlíčky s našimi přívěsky, řekli jsme, že chceme, aby tyto malé dárky přinášely radost jejich pacientům. Měli jsme dárků plné ruce, ale ještě plnější v tu chvíli bylo naše srdce.

Korálky naděje

Každý korálek je jedinečný. Každý má svůj příběh. Každý v sobě nese tichou zprávu: „Myslíme na vás.“ Všechny jsme s láskou vyrobili pro pacienty Hospice v Litoměřicích.

Děti formovaly barevnou samotvrdnoucí hmotu a vkládaly do ní něco, co se nedá vidět, ale cítit. Modré korálky jako klidná hladina moře, která přinese pokoj do srdce. Zelené jako jarní tráva plná nových zážitků. Červené jako láska, která nikdy nevyhasne. Žlutá jako sluneční paprsek, který dokáže rozehřát i ten nejchladnější den. A další a další… Hotové korálky pak děti opatrně připínaly na spínací špendlíky. Malý šperk – velké poselství.

Když paní učitelka šperky předala zaměstnancům hospice, nastalo překvapení, ticho, dojetí a nadšení se zračilo v jejich očích. Ano, tohle vytvořily děti, které, doufejme, nikdy hospic nebudou muset navštívit, ale přesto jeho pacientům darovaly něco vzácného: vědomí, že nejsou zapomenuti.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 3 - 4 / 2025 na straně 24-25.