Eva Šimonková: Když se mi nechce, řeknu si: Vždyť jsi jenom stará

Chceme žít déle, a přitom kvalitně? Je to jen na nás!

„Neberme se příliš vážně a nebojme se humoru ani v seniorském věku. Pomáhá to zbavit se strachu ze smrti a neznáma,“ říká dvaaosmdesátiletá cvičitelka Eva Šimonková. Povídaly jsme si o stinných stránkách stárnutí, přínosech vhodného pohybu v každém věku i potřebě soběstačnosti a společenských stereotypech.

Již přes čtyřicet let vedete kurzy pohybu a zdravého životního stylu pro různé věkové skupiny. Které z nich vám přinášely největší pocit uspokojení z dosaženého výsledku?

Ten největší mi přináší cvičení pro seniory, protože oproti mladším generacím jsou ve svých aktivitách limitováni stářím, zdravotními omezeními, klesající sebedůvěrou a přežívajícími společenskými stereotypy. Když člověk hubne do plavek, chce si tím posílit sebevědomí a získat dobrý pocit ze svého zevnějšku, jeho úspěch mě těší. Ale když se mi senior svěří, že jsem ho naučila cviky, které mu pomohly dosáhnout větší fyzické stability, lépe se mu sedá a vstává, jsem na sebe hrdá. Bez jeho vůle by to však nešlo.

Ani Čáslavská a Bosáková nemetaly salta až do konce života

Hraje roli v motivaci seniorů ke cvičení také věk cvičitele?

Významnou. S poklesem výkonnosti si člověk dovede představit, co ho nejspíš čeká. Po pauzách, způsobených různými zdravotními hendikepy, nemívá často odvahu začít s pohybem znova a kolikrát až od nuly. Na mém příkladu vidí, že to jde a že cílem není perfektní výkon. Když získám jeho důvěru a probudím v něm chuť cvičit, otevírá se mu solidní perspektiva, že se jeho stav v nějaké míře zlepší.

Když jsem vás potkala poprvé na lekci v rámci projektu „Rozchoď babičku a dědu“ v zařízení následné péče Domova sv. Karla Boromejského, pobaveně jste prohodila: „Ježiš, holky, víte, že mi letos bude už třiaosmdesát?“ Vykulila jsem oči. Že byste patřila mezi ty geneticky šťastné jedince, co se automaticky dožívají vysokého věku v záviděníhodné duševní a fyzické svěžesti?

Představa, že se po probuzení pověsím na kruhy, udělám padesát kliků a křepce vyběhnu z domovních dveří, je úplně mimo. Do čtyřiceti jsem ve volném čase hrála závodně volejbal a basketbal a vrcholovým sportem jsem si, jak to bývá, patřičně zhuntovala tělo. Úrazy, problémy s páteří a klouby. Takže ráno mě, stejně jako mé vrstevníky, vždycky něco bolí a vím, co obnáší rozhýbat ztuhlé svaly.

Bolest sice patří k životu, ale bere nám optimismus a oslabuje vůli. Máte na tento stav nějaký recept?

Laskavý humor. Je účinnou obranou proti strachu. Stáří není snadné období života, ale je dobré ho brát méně úkorně, dokázat si ze sebe někdy udělat legraci a snažit se každý okamžik svého posledního dějství si užít.

Třeba se sama sebe zeptat, kolikrát ještě budu mít sílu umýt okna? Nejspíš bych to spočítala na prstech jedné ruky. Tak si ten úklid užiju. Děti a vnoučata sice brblají, abych si při tom nezpůsobila nějaký úraz, ale když mi to kondice dovoluje, pustím se do toho. Vysvětluju jim, že to má nejen u mě hluboké opodstatnění. Člověk si nejdéle udrží soběstačnost právě provozováním každodenních rutinních činností. Nevadí, že mi zabere celý den to, co jsem dřív stihla za půl hodiny. Důležité je nehledat důvody, proč něco nejde.

Neříkejte, že si nikdy nenecháte pomoct a nebo si ráda nesednete v přeplněné městské dopravě?

Někdy bych si s těžkým batohem s úlevou sedla. Samozřejmě se najde řada mladších spolucestujících, kteří mi místo k sezení uvolní. Ale rozhodně nejsou výjimkou ani mlaďoši zahloubaní do mobilů nebo vrhající panické pohledy z oken tramvaje v obavě, že by měli uvolnit sedadlo někomu zjevně výrazně staršímu. Nenechávám se tím rozladit, a dokonce si takovou situaci užívám. Kouknu a v duchu si řeknu: „Hm, chlapče, já to vydržím, protože jsem trénovaná, ale tebe už teď musí pěkně bolet krční páteř. A co potom za deset let? To ti snad ani nepřeju.“

Recept na šťastné stáří? Snažit se každý okamžik svého posledního dějství si užít.

Pohodlí je nebezpečné. Zaplatíš za ně v nejnevhodnější dobu

Co myslíte tím „nebezpečné“?

Zase sáhnu po vlastní zkušenosti. Před pár lety jsem po těžkém úrazu pravé ruky a velmi komplikované operaci s výhledem na dlouhou rekonvalescenci musela zůstat deset dní u syna. Po návratu domů mě omezená samostatnost, kdy jsem si levou rukou neukrojila ani chleba, přiměla kreativně přemýšlet, jak oživit některé dlouho nevyužívané funkce, které nečinností degradují.

Respektuju ty, kteří se rozhodnou nic nedělat, i když by ještě mohli, a využít všech vymožeností našeho zdravotního a sociálního systému a ochoty rodinných příslušníků. Ale já to mám jinak. Když se mi někdy nechce, vzpomenu si na lidi, které život opravdu zkřísnul, a radují se i z minimálního pokroku. Nebo na zdravotníky, kteří něco umějí a pomohli mi, jimž jejich úsilí přece nezkazím svou leností. Tehdy do mě vjede pokora a řeknu si: „Vždyť jsi jenom stará.“ Zvolila jsem si jinou cestu a nabízím ji těm, kteří chtějí pro svou kondici, soběstačnost a dobrý pocit udělat také něco sami.

Text: Věra Vortelová

Foto: archiv Centra Elpida

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2026 na straně 16-18.