Na křídlech tajemna a pozitivní energie

Tajemná atmosféra, nástiny neznámého či tušeného – to všechno k adventu a Vánocům prostě patří. Proto vás zveme na netradiční návštěvu k malíři a fotografovi Jirkovi Houskovi. Jeho obrazy se před dvěma lety dostaly do sbírek Národní galerie. To mu bylo teprve osmadvacet.

Jak ses dostal k malování?

Moje máma je akademická malířka, takže jsem v tom odmalička vyrůstal a malování pro mne byla jakási přirozenost. Ono je samozřejmostí, že děti malují, ale někomu to zůstane, někomu ne.

Takže jaký byl tvůj první obrázek? Kdy jsi začal jako dítě s malováním? A bylo něco jinak?

Začínalo to těmi typicky dětskými kresbami, i když jsem měl od počátku tendence hledat plnou formu, než kreslit takové ty jednoduché čárkové postavičky, které děti běžně dělají. Ale už v té době, od dvou a půl roku, mne zajímala kryptozoologická a paleontologická témata: třeba když jsem ve třech čtyřech letech maloval nějaká africká zvířátka, vždycky tam bylo mezi nimi mokele mbembe jako nezbytná součást africké fauny.

Ve třech letech? Jak ses k tomuto tématu vůbec dostal?

Poměrně náhodou. Jeden tátův kolega námořník, protože táta je námořník a jezdil na moři, přivezl tehdy takovou zahraniční knížku o pravěku. Kupodivu to nebyl Burian, ty moje první obrázky dinosaurů, se kterými jsem se jako dítě seznámil. Vlastně dodnes ani nevím, co to bylo za autora. No a tam jsem poprvé viděl tyranosaura, triceratopse, anatosaura, ornithomima a další dinosaury a začalo mne to velice zajímat. To mi bylo dva a půl a od té doby mne to nepustilo.

To si pamatuješ nebo ti to vyprávěli?

To si kupodivu vyloženě pamatuju: jak ten pán přišel a dal mi tuhle knížku. To je jeden z mých nejranějších silných zážitků.

Cesta k Burianovi

Kdy přišel na řadu Burian? Protože přece jenom je z tvých obrazů jeho vliv cítit...

To bylo brzy potom, asi ve čtyřech pěti letech jsem dostal první knížky s Burianem a samozřejmě mne ovlivnil. Jeho obrázky jsem si velmi oblíbil, považuju ho za opravdového mistra.

Byl jsi v jeho muzeu?

Tam jsem přímo nebyl, ale v jedné sbírce jsem viděl celou řadu jeho obrazů, zejména těch na paleontologické téma, které patří k mým nejoblíbenějším. Tam jsem měl možnost si je prohlédnout opravdu zblízka. Já ho mám strašně rád a přesto, jak je známý, považuju ho za nedoceněného autora, protože v Národní galerii vedle Kupky Burian prostě není, i když by tam být měl. Ale na druhou stranu, pokud se týká mé malby, rozhodně se nechci stát nějakým Burianovým pokračovatelem, jak jsem už byl dokonce kdesi označen, nebo někým, kdo na něj navazuje.

Nevím, jak by vypadaly moje malby, kdybych Buriana neznal, ale zároveň se snažím, abych ho nekopíroval, abych z něj přímo nevycházel. Jistěže mne inspiruje, ale asi stejně jako třeba Velázquez, Delacroix anebo Hynais.

Portréty mě učila máma

Chodil jsi někam do výtvarné školy anebo tě učila malovat matka?

Já jsem ve všem býval spíš samorost, žádné lidušky ani kroužky umění jsem nenavštěvoval a teprve na střední jsem se dostal k tomu, že mne učili nějací učitelé. Ty zásadní věci mi vždycky řekla máma, která umí vynikající portréty.

Tak odtud vítr fouká. Ve svém loňském katalogu z výstavy v pražské Alex Art Gallery totiž zmiňuješ, že děláš především portréty. Ale to se asi od té doby trochu změnilo, ne?

Portréty mne provázejí celou dobu, ty považuju za stěžejní malířské odvětví, kde se ukáže úplně nejvíc. Kdo zvládne portrét, dokáže namalovat úplně všecko.

Říká se také, že každý dobrý malíř musí především umět namalovat koně?!

Asi je to pravda. Každý malíř by měl umět namalovat živého tvora a ten kůň, protože má krátkou srst a složitou anatomii, bude asi ono. Ale kromě toho vím, že kdo umí namalovat portrét, který se podobá, tak umí určitě namalovat i toho koně.

Namalovat portrét, který se podobá, jak říkáš, tě tedy naučila máma?

Ano. Zatímco na akademii mne pan profesor Beran naučil všechny věci týkající se skladby barev, jak má fungovat obraz jako celek a vůbec všechno kolem malby.

Zásadní věci mi vždycky řekla máma, která umí vynikající portréty.

Dobrý portrétista je psycholog

Řekni mi tři zásadní rady, jak nejlépe namalovat portrét.

První je naučit se vnímat celou hlavu, jak vypadá. Vztahy vzájemných proporcí. Od nich se potom dostat k tomu, jak vypadají jednotlivé detaily. To jsou nezanedbatelné věci, jako třeba položení koutku úst, což jsou všechno jemné nuance, ale hrají roli. No a potom je třetí věc, kterou lidi vynechávají, a tou je vyjádření osobnosti portrétovaného.

A to je právě ten klíč!

Pochopení řeči těla, mimiky a všech věcí kolem nich. Je třeba strašně důležité znát hlas toho člověka. Vědět, čím je, co dělá, zkrátka s ním chvilku mluvit. Pak je ten výsledek úplně jiný, než když maluju třeba podle fotky, kterou jsem sám nemohl pořídit, což je opravdu krajní případ.

To ale znamená, že musíš být taky tak trochu psycholog.

Určitě. Psychologie mne baví, zajímám se o mnohá její zákoutí.

Dá se tedy říct, že člověk-malíř, který nemá tyto empatické schopnosti, není schopen namalovat dobrý portrét?

Určitá schopnost empatie by tam měla být, a když třeba někoho maluju a dokončuju takové ty zásadní rysy podoby, dokonce se přistihnu, že se snažím tvářit jako on. Pokud se maluje nějaká expresivní věc, kde jsou dynamické výrazy, napětí, třeba i rvačka a podobně, přiznám se, že u toho různě krčím čelo, cením zuby a tak podobně, takže možná tam probíhá vcítění do toho konkrétního člověka, kterého maluju.

Když pak třeba končíš portrét, toho člověka máš pořád před sebou nebo už jen domalováváš zpaměti? A jak dlouho takový běžný portrét vzniká?

Každý malíř by se měl nejdřív naučit malovat podle živého modelu, ale i já teď často realizuju podle fotek, protože je to časově velice náročné. Málokdo má dneska čas, aby pózoval dvanáctihodinovky. Těch dvanáct hodin je ale jenom jedna fáze, protože portrét obvykle trvá řadu dnů. Takže si ty lidi nafotím a samozřejmě je pro mne důležité, abych si fotky mohl udělat sám, protože ve chvíli, když je fotím, už vzniká kompozice. Tehdy už začínám přemýšlet o tom, jak ten obraz bude vypadat, jaký bude mít formát, co je v pozadí a tak dál. A hlavně je to zase příležitost, kdy s portrétovaným komunikuju. Můžeme spolu mluvit, vidím jeho pohyby. Někdo si stoupne jako monolit, jiný se strašně vrtí, někdo mlčí, někdo nezavře pusu.

Od mokele mbembe k vodníkovi

Jak tedy maluješ portréty třeba yettiho nebo vodníků, tedy bytostí, které jsou spíš legendární než reálné?

Tak to je úplně nejtěžší, protože si je musím vymyslet. Yettiho si nemůžu vyfotit, takže když jsem dělal rekonstrukce podob opolidí pro knihu Jaroslava Mareše Stezkami záhadných zvířat, samozřejmě jsem se díval, jak vypadají současní lidoopi, jakou mají srst horské gorily a orangutani. Ale ohromnou část je tam potřeba si vymyslet, protože třeba ten yetti má mít lidské rysy, vzhledem k životu v chladném prostředí by tam měla být jiná stavba nosu, než mají lidoopi, než má gorila. Musím si to vyřešit v podkresbě, v podmalbě, případně už v nějaké skice, která třeba může být formou fotomontáže. A pak musím i během samotné malby hledat, což je náročné.

Kromě malby a fotografie vyvíjíš i nějakou jinou uměleckou činnost?

Píšu písničky. Jsou to básničky s pár akordy a jednoduchou zpěvovou linkou, párkrát do roka s tím někde vystoupím, ač rozhodně nemám nějaký absolutní sluch.

A téma?

Tématem jsou zase ty věci, které mne baví. Je tam hodně z mytologie, sci-fi, historie a třeba i těch tajemných věcí, to celé propojeno s přírodními vědami.

Mám rád věci, které dopadnou dobře

Většinou působíš dojmem, že jsi velice optimistický člověk, usměvavý, pohodový. Je to tvoje skutečná tvář či jenom image?

Myslím si, že ta optimistická složka u mne převažuje. A i když ne všechno vidím optimisticky, vždycky si tam hledám nebo najdu nějakou pozitivní skulinku. To je třeba i v mých písničkách. Rád zpívám o poměrně temných věcech, ale vždycky to tam dopadne dobře anebo to končí nějakým pozitivním náznakem. De facto jsem spíš optimista, ale to samozřejmě neznamená, že bych se jen chechtal.

Co ti v poslední době udělalo největší radost?

Samozřejmě vyjití už zmíněné knížky Stezkami záhadných zvířat, kterou jsem ilustroval. Protože Marešovy knihy jsem četl od dvanácti, a když mne s ním můj kamarád Vojta Kačírek seznámil, udělalo mi to obrovskou radost. Reprodukce v knize dopadly nad očekávání, což je velmi důležité. Asi před sedmi lety jsem založil na internetu skupinu s názvem Kryptozoologie, kam se časem začali přidávat všichni zájemci o tuto tematiku. Tam jsem se seznámil s Vojtou Kačírkem, a když jsme pak různě diskutovali o tajemných zvířatech, zjistil jsem, že chodí na přírodovědeckou fakultu, kterou mám asi sedm minut od domu. A jednou ho vidím, jak nese štos knížek. Šel zrovna od Jaroslava Mareše, který se ho náhodou zrovna ptal, jestli nezná nějakého malíře. A on mu řekl, že náhodou zná jednoho, který se velmi zajímá o kryptozoologii. A tak to celé vzniklo.

V souvislosti s vydáním knihy teď probíhá i výstava mých obrazů v pražské Alex Art Gallery. Zase to ale neznamená, že bych teď chrlil jenom obrazy tajemných zvířat, i když se to aktuálně setkává s úspěchem. Není dobré, když se člověk příliš zaměří na jednu věc, která má právě úspěch.

A jaká témata plánuješ do budoucna?

Na příští rok připravuju výstavu zaměřenou na lidské oči a vedle toho oči různých zvířat. Variabilita očí v živočišné říši, to je zase něco nevyčerpatelného.

Když se ještě dotkneme tvé oblíbené přírody: jistě nemáš rád, když ji někdo ničí a ubližuje zvířatům.

No samozřejmě! To je ostatně věc, která souvisí i s tou kryptozoologií. Osobně jsem totiž toho názoru, že řada těchto zvířat by měla zůstat legendami. A v případě jejich objevení by měla být zajištěna jejich ochrana, protože dneska kdyby vyšel najevo nějaký převratný kryptozoologický objev, okamžitě se tam objeví lovci, kteří to budou chtít mít vycpaný nad krbem, i kdyby tam byla vyhlášená rezervace. Tahle refugia jsou oblasti o rozloze třeba půlky Francie, takže nejdou ani uhlídat. Stačí se podívat na to, jak je to dnes se slony a nosorožci.

Proto jsem rád, že se znám s Arthurem Sniegonem, který s opravdu osobní účastí zachraňuje slony v Africe. Teď je v Kongu, na podzim přijede a já jsem rád, že mu mohu pomoct alespoň jako výtvarník. Připravujeme sérii triček a z toho výtěžku se pak kupují obojky, které zaznamenají výstřel, aby tam mohli strážci rezervace vyrazit. Úžasná věc, kterou vyvinuli na Moravě. Dále pak drony nebo i takové věci jako ploty z chilli papriček, které chrání úrodu, aby ji slon nezdupal a domorodci ho pak nezastřelili.

Ještě mi řekni, čím se baví Jirka Houska, když zrovna netvoří? Vím, že třeba ještě učíš v různých kurzech zájemce malovat. Ale je něco, co s tvorbou vůbec nesouvisí? Někdo kouká na televizi, na filmy, jiný čte, poslouchá muziku nebo třeba chodí po lese...

Tím, jak nemám žádnou pracovní dobu, u mne je to všechno propojené. Třeba když chodím po lese, mám s sebou foťák; když čtu nějaké knížky, většinou přírodovědné nebo literaturu faktu, zase v tom hledám inspiraci. Když třeba poslouchám nějakou hudbu, zase mne najednou něco napadne.

Takže se dá říct, že ty jsi srdcem stále v umění, v tvorbě?

Rozhodně to nejde oddělit. Podle mne je to takový přirozený způsob.

Díky, to beru. A rozumím.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 - 6 / 2015 na straně 16—20.