Praha magická aneb Když je historie osudem

O pražských průvodkyních kolují doslova legendy. V nohou tisíce kilometrů, v hlavách harddisky počítačů a na zádech některých z nich dokonce sedm osm křížků. Jak se pro ně stala Praha drogou a její historie osudem, o tom jsme si povídali se dvěma z nich, Marií Vymazalovou a Miladou Rackovou.

No jo, zkušené pražské průvodkyně, to je fenomén sám o sobě, poznamenala má známá, mladá právnička, která pracuje v hotelnictví. Kdy jste této vášni propadly?

Marie: O historii jsem se zajímala už na základní škole, ale průvodcovství byla trochu z nouze ctnost. Pocházím ze statku na Vysočině a děti soukromých zemědělců nemívaly moc na vybranou – musely pomáhat rodičům. Ale podařilo se mi přesvědčit tatínka, aby mě rodiče pustili na střední zdravotnickou školu. O medicíně však už nechtěli ani slyšet. Po maturitě jsem dostala umístěnku nedaleko svého bydliště, tak jsem se v osmnácti sbalila, odjela do Prahy a sehnala si místo ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí. Poměrně brzy jsem se vdala a manžel-lékař si přál, abych zůstala doma a věnovala se dětem. Když trochu povyrostly, navrhla mi sousedka, která pracovala v Čedoku, ať zkusím provádět turisty.

Milada: Naše osudy jsou v lecčems podobné. Ve čtyřiapadesátém jsem vyšla základní školu, probíhala kolektivizace a znárodňování a vypadalo to, že holku ze mlýna nikam dál do školy pro nevhodný třídní původ nevezmou. Maminčina spolužačka, ředitelka školy pro dietní sestry, jí nabídla, abych šla k nim. Tak mi pomohla překlenout složité období v historii naší rodiny. Časem se sice poměry trochu uvolnily, dostala jsem se na medicínu, ale když jsem se po třech letech vdala a měla děti, studium jsem opustila. Průvodcovství byla zajímavá práce, která se dala dobře skloubit s péčí o děti.

Průvodcem se asi nemůže stát každý jen proto, že se mu ta profese líbí. Jak obtížné jsou průvodcovské zkoušky?

Marie: Zkoušky bývaly hodně náročné již za minulého režimu a ani dnes nedostane nikdo průvodcovskou licenci „zadarmo“. Za nejtěžší v životě považuji zkoušky hned po roce osmdesát devět, jimiž bylo podmíněno přidělení licence třeba na Pražský hrad nebo na Židovské město. Kromě historie, kterou jsme samozřejmě znali, po nás chtěli i názvy všech židovských svátků, vše do nejmenšího detailu.

Milada: To mohu potvrdit, protože sedím ve zkušební komisi. Bohužel přísná kritéria se vztahují jen na české adepty, kteří se ucházejí o práci v tradičních tuzemských agenturách. Po Praze se pohybuje nemálo „černých“ průvodců, kteří pracují pro agentury zahraničních subjektů a znalosti o historii města mají takřka nulové. Klientům nabízejí především návštěvy pivnic, vybraných obchodů a tak dále. Ostatní evropská města, třeba Vídeň, tyto aktivity pečlivě kontrolují a přísně regulují.

Když dýcháte atmosféru tak úžasného města, jako je Praha, a nabíjíte se její energií, nevíte, co obdivovat dřív.

Člověk žasne, kolik informací nosíte v hlavě. Většina mladých lidí se v současnosti spoléhá jen na internet a ošívají se při myšlence, že by se měli naučit něco zpaměti. Trénujete si paměť?

Marie: Celý život. Patří to k profesní výbavě. Nikdy jsem nepovažovala studium historie za nepříjemnou věc, protože mě zajímala již od základní školy. Když jsem v osmi letech s tatínkem poprvé zavítala do Prahy, řekla jsem si, tady bych chtěla jednou žít.

Milada: Pro Pražskou informační službu pracuji již přes padesát let, stále provázím téměř denně a průběžně si studuji novinky z oboru a udržuji všeobecný přehled. Cestou za klienty si v tramvaji opakuji z kartiček hesla k tématu. Rychle si tak oživím látku, kterou aktuálně potřebuji. Kromě provázení, v posledních letech se jedná často o vlastivědné vycházky, školím, doškoluji a zkouším uchazeče o průvodcovskou licenci.

Co si z vaší genetické výbavy odnesli vaši potomci?

Marie: Možná to bude leckomu znít nadneseně, ale lásku k domovu, ke své vlasti. Syn asi šest let pobýval jako lékař na studijním pobytu ve Spojených státech a vždycky, když zavítal na pár dní do Prahy, vedly jeho kroky z letiště rovnou na Karlův most. Přestože dostal za oceánem zajímavé pracovní nabídky, rozhodl se vrátit. Mami, říkal, štěstí nespočívá hlavně v penězích. A mé babičce, která odešla spolu se sestrou a dvěma bratry v 19. století do Ameriky za prací, se tak stýskalo, že se vrátila domů. Raději budu o suchém chlebu a vodě, ale doma, říkávala. Snad největší radost mi dělá můj pětiletý pravnuk Kryštof: zná kdejakou památku a jména soch na Karlově mostu odříkává, jako když bičem mrská.

Milada: U nás nejde v mých šlépějích zatím nikdo. Vnoučata se dala na medicínu, informační technologie a jadernou fyziku. Ale nelámu nad nimi hůl, do ničeho se nemá nutit. Časem třeba přijdou na chuť i procházkám po staré Praze.

Češi vždycky milovali historické příběhy a znalosti projevovali vskutku mimořádné. Vzpomínám si například na soutěž O korunu krále Karla. Jak je to dneska?

Marie: Nejraději provázím starší lidi, kteří projevují o problematiku opravdový zájem. V současné době provázím spolu s mnichy pod hlavičkou Pražské informační služby Břevnovským klášterem, kam sice moc turistů nezavítá, ale ti, kteří přijdou, patří k vyspělejším a náročnějším.

Milada: Nejsou to jen starší lidé. V „mých“ skupinách se čím dál častěji objevují mladí lidé, kteří se třeba dostali na vysokou školu nebo mají zrovna volno a rozhodli se tímto způsobem trávit volný čas.

Praha, město snad se všemi slohy, které se promítly do evropské architektury, patří mezi místa, kam se pro jeho genia loci vracejí návštěvníci opakovaně. Známý norský historik a architekt Christian Norberg-Schulz ve své knize Genius loci napsal, že „Okouzlení Prahou pramení především z naléhavého pocitu tajemna. Máte zde dojem, že je možné pronikat stále hlouběji do vnitřku věcí. Ulice, vchody, dvory, schodiště vás vedou do nekonečného ‚nitra‘.“ Máte podobné zážitky?

Marie: Dokonce několik. Traduje se, že se zde nacházejí dvě místa, která chrání město před zničením. Jedno na Vyšehradě a druhé v areálu Pražského hradu mezi katedrálou a bazilikou. Když jsem jednou provázela skupinu ruských turistek, které doma léčí pomocí magnetismu, pohybovaly se s rukama při zemi a po chvíli mě vyzvaly, abych se postavila na místo, na něž ukázaly. Byla jsem zvědavá a poslechla. Tu se mi zatočila hlava a nemohla jsem udělat krok. Jak je to možné? ptala jsem se. Nikdy jsem na nějaké iracionální jevy nevěřila. Z toho místa vychází velmi silná energie, která není v souladu s vaší, vysvětlily mi. Zřejmě jsem se ocitla v lokalitě, kde se v dávné minulosti nacházela keltská obětiště.

Milada: Je docela možné, že jsi stála v prostoru, kde se kdysi dávno tyčil tajemný vrcholek Žiži s keltským obětištěm. Podle jiné verze byl tam někde kamenný stolec, na který stařešinové posadili po volbě nového knížete. Proto architekt Jože Plečnik ‒ hluboce nábožensky založený člověk a ezoterik ‒ situoval žulový obelisk právě na třetí hradní nádvoří, i když původně měl být vztyčen někde jinde.

Třeba vůbec nejde o žádnou mystiku, ale pouze o praktický důkaz platnosti zákona o zachování energie, která se se smrtí člověka někam do něčeho jiného transformuje. Nemyslíte?

Marie: Víte, některé otázky by měly zůstat nezodpovězené. Ale pravda je, že Keltové jsou první historicky potvrzené obyvatelstvo na našem území a původní české obyvatelstvo v sobě nese v různé míře geny Keltů, Slovanů a Germánů. A svědčí o tom i kraj, odkud pocházím. Část původního keltského obyvatelstva zůstala i v okolí Blaníku, známého keltským pohřebištěm.

Milada: Když dýcháte atmosféru tak úžasného města, jako je Praha, a nabíjíte se její energií, nevíte, co obdivovat dřív. Mě třeba velmi oslovuje genialita pražských stavitelů a řemeslníků napříč staletími. Například repliky jeřábů, které se používaly za Karla IV., našly uplatnění při opravách středověkých staveb. Protože se zjistilo, že moderní jeřáb, který by při rekonstrukci krovu zdvihal trámy až na střechu královského sídla Točník, se do hradu nedostane, zvažovalo se levnější a k památce šetrnější řešení: zdvihací stroj poháněný lidskou silou. Základem bylo hnací kolo, v jehož útrobách chodil jeden člověk nebo více lidí. Replika kolového jeřábu, který používali stavitelé Staroměstské mostecké věže, se uplatnila před deseti lety při snímání starých a osazování nových kopií soch českých patronů na její fasádu.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2016 na straně 18-21.