Jak jsem poznal Baťovu brazilskou rodinu
Moje angažmá v záležitosti Jana Antonína Bati se datuje zhruba od roku 2001. Vlastně jsem „převzal štafetu“ od svého dnes již zesnulého nevlastního otce Jaroslava Belzy, který během války absolvoval zlínskou Baťovu školu práce (v ročníku například s Ludvíkem Vaculíkem). Poté, co si otec v roce 1998 přečetl průlomovou knihu Miroslava Ivanova Sága o životě a smrti Jana Antonína Bati a jeho bratra Tomáše, rozhodl se mimo jiné napsat dopis Janově dceři Editě Baťové. Neznal přesnou adresu, a tak na dopis napsal pouze „Edita Batova de Oliveira, São Paulo, Brazílie“.
A právě zde se začíná odvíjet celý pozoruhodný souběh okolností, z nichž jednou byla i skutečnost, že jsem kdysi na vysoké škole studoval portugalštinu (ač původní profesí jsem geolog). Dopis tehdy skutečně došel, přestože Edita vůbec nebydlela v São Paulu, ale v asi čtyři stovky kilometrů vzdáleném městě Presidente Prudente (teprve po letech jsem si mohl zrekonstruovat, jak se to mohlo stát – pošta nevěděla, kam dopis doručit, ale viděla, že je z České republiky, a tak jej pravděpodobně předala Česko-brazilské kulturní unii, krajanskému spolku v São Paulu, odkud k paní Editě nakonec doputoval). Po čase přišla z Brazílie odpověď včetně informace, která do značné míry změnila můj život.
Svět porozumí
Byla to informace o existenci knihy Francisca M. Arcanja O mundo compreenderá (Svět porozumí), která vyšla v Brazílii v 50. letech na základě rozhovorů s Janem Baťou. Kromě podrobného vylíčení okolností jeho odsouzení v Československu v roce 1947 pojednávala o jeho podnikání v nové vlasti. Ihned jsem požádal, jestli by bylo možno knihu poslat, abych si mohl při jejím překladu oživit pozapomenutou portugalštinu.
Portugalský originál knihy se mi nakonec dostal do rukou v roce 2001 a já jsem se po večerech pustil do práce (byl jsem tehdy zaměstnán jako středoškolský učitel). Příběh Jana Bati mne naprosto uchvátil – a bylo rozhodnuto. To byl začátek nejen mé nakladatelské činnosti, ale i snahy přispět všemi silami k plné rehabilitaci této vynikající osobnosti našich moderních dějin. Uvědomil jsem si, jak tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou a také jak naše společnost má zbytnělou tendenci zbavovat se těch nejlepších příkladů pro mladou generaci.
Uvědomil jsem si, jak tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou a jak naše společnost má zbytnělou tendenci zbavovat se těch nejlepších příkladů pro mladou generaci.
Po českém vydání knihy Svět porozumí (2004) jsem, od roku 2006 již jako nakladatel „na plný úvazek“, vydal řadu dalších „baťovských“ publikací včetně čtyř románů z dosud nepublikované bohaté literární pozůstalosti Jana Bati (Těžké časy, Román života, Uloupené dílo, Nové knížectví) či reprintů známých knih z 30. let Budujme stát pro 40 000 000 lidí nebo Za obchodem kolem světa. „Baťovské“ tituly co do počtu tvoří jen menší část mého edičního portfolia, ale část bezesporu nejvýznamnější.
S paní Editou jsme byli v pravidelném e-mailovém a telefonickém kontaktu až do jejího úmrtí začátkem roku 2014. Za ty roky mezi námi vznikl vztah hlubokého přátelství a lidského porozumění. Tak bych si to dovolil nazvat. V roce 2007, kdy jsem několik měsíců působil v Brazílii, jsme mohli v Presidente Prudente společně oslavit Janovu právní rehabilitaci v České republice. Tehdy již „rodinnou pochodeň“ začala přebírat generace Janových vnoučat v čele s nejstarší vnučkou Dolores Ljiljanou Bata Arambasic, s nimiž nadále úzce spolupracuji na oživování a rozvíjení odkazu jejich dědečka.
Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2016 na straně 16.