• O vydavateli
  • Reference
  • Ceník
  • Archiv
  • Články
  • TECH EDU
  • Soutěž
  • Kontakt
  • O dějepise

    Text: Jana Jenšíková

    AGE 1 / 2016

    Můj dědeček, o němž už v AGE byla několikrát řeč, učil sice shodou okolností matematiku a deskriptivní geometrii, ale v hloubi duše miloval dějepis. Historie byla jeho vášní, a protože měl navíc vynikající paměť, pamatoval si kdejaký letopočet. Ve snaze vzbudit i v mé dětské duši podobný zájem, vyprávěl mi příběhy a korunoval je letopočty. Což samo o sobě bylo fajn, jenže pak v sobě nezapřel duši kantora a následovaly otázky: Kdy se narodil Karel IV.? Kdy založil Karlův most a kdy Karlovu univerzitu? Kdy byla a jak dopadla bitva tří císařů?

    Na rozdíl od něj nemám odjakživa paměť na letopočty a biflovat se je mě opravdu nebavilo. Takže jsem už jako malá oponovala: A jak to víš, děde, že to bylo právě v tom roce, a ne jindy? A že to bylo v červenci, a ne v červnu? Tím jsem ho dokázala pořádně vytočit, protože datum bylo přece jasné – historici je zapsali a my se je takto od té doby učíme. A co když to zapsali špatně? Ptala jsem se bezelstně dál…

    Vzpomněla jsem si na něj během příprav tohoto AGE. A to když jsme s legendárními pražskými průvodkyněmi zavedli řeč na historické mýty. Například o Karlově mostu se říká, že byl založen v roce 1357, 9. 7., v 5.31 ráno. Bylo to proto, že jde o vzestupnou a sestupnou řadu lichých čísel. Karlu IV. to takto poradili, protože podobná konstelace prý zaručovala šťastné osudy mostu, pokud bude jeho základní kámen položen právě v tomto momentě. Navíc sestava hvězd nad Prahou v ten okamžik měla být rovněž velmi příznivá. Roztomilé je, že tehdy se žádné minuty neřešily. Je to tedy historická fáma. Karlův most byl sice založen v roce 1357 a snad i 9. 7. Ale na sto procent přesně se to neví. Dědečku, nezlob se…

    Nebo když jsem si u povídání s vnučkou Jana Antonína Bati Dolores Baťovou uvědomila, že za mých školních let její dědeček vlastně vůbec neexistoval. V dějepise jsme se učili, že po smrti Tomáše Bati vedli firmu Baťa blíže neidentifikovaní „Baťovi muži“. A že Baťa byl kolaborant a tak. Už tehdy mi vrtalo hlavou, jak mohl kolaborovat, když zemřel před válkou, ale když jsem se na to tehdy zeptala, byla jsem pokárána, že je to přece jasné.

    O tom, jaký dějepis jsem se učila ve škole já, jaký se dnes učí školáci a jaký se možná budou učit za dvacet třicet let jejich děti, ani nemluvím. Zkusme se nad tím pousmát a možná o to více využít toho, že mezi námi žijí ti, kteří mnohé události skutečně prožili. Najděme je a naslouchejme jim. A hlavně se snažme při posuzování historie používat zdravý rozum.

    Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2016 na straně 5.