Příklad skvěle fungujícího týmu? Přece orchestr!

Určitě slýcháte přirovnání zdařilých věcí k bezchybně fungujícímu orchestru. Ale jak je to ve skutečném orchestru? Houslistu Richarda Kružíka jsem zastihla během polední přestávky. Po zkoušce s Janáčkovým kvartetem právě opouštěl Besední dům a mířil na brněnskou konzervatoř za svými žáky. Jeho život je už od dětství naplněný hudbou po okraj. Momentálně vede mimo jiné Moravský komorní orchestr.

Nemáš rád výčty událostí, tak pojďme skočit v časové ose rovnou do konkrétního místa. Chci se tě dnes ptát hlavně na kolektivní práci v hudbě, společné tvoření, vzájemnou souhru a všechny ty další věci, které způsobují, že výsledek „funguje“. Kdy jsi hrál poprvé v nějakém hudebním tělese?

Pominu-li cimbálovou muziku, ve které jsem hrál už jako dítě, a smyčcové kvarteto, vytvořené se spolužáky, byl to až Moravský komorní orchestr. Díky panu profesoru Rudolfu Šťastnému, který jej řadu let vedl, jsem se v něm naučil všechno, co jsem potřeboval do praktického muzikantského života.

Moravský komorní orchestr už deset let vedeš. Ale které znalosti a dovednosti se ti z té doby s profesorem Šťastným vryly do paměti?

Všechny zásady komorního i orchestrálního hraní. Frázování, řešení smyků, interpretace různých období. Jak hrát barokní, klasickou, romantickou nebo soudobou muziku. Nejen já, ale všichni, kteří tímto orchestrem prošli, tak shodně tvrdíme, že dodnes využíváme tehdy nabyté znalosti. A jsou to hráči předních tuzemských symfonických orchestrů a komorních těles. Díky základům od profesora Šťastného dnes vím, jak technicky i výrazově pojmout skladbu, kterou mám s orchestrem nastudovat, jak docílit co nejlepší souhry, jak správně dýchat.

V orchestru se nacvičuje i dýchání?

No samozřejmě. Aby orchestr začal společně hrát, musí se společně nadechnout. To je základ komorní hudby. Profesor Šťastný všechny tyto věci vyžadoval, stejně jako přesný rytmus. Vždycky tvrdil, že každý hráč by měl mít úctu ke každé notě. Dnes má spousta mladých lidí pocit, že teprve oni přijdou na to, jak hudbu interpretovat.

Do jaké míry by se měla ctít tradice? Kde je ta hranice?

Tradice je jedna věc a nový, neotřelý přístup věc druhá. Já si myslím, že pravda je někde uprostřed a pokaždé jde o konkrétní skladbu, těleso a řadu dalších okolností. Vždy je otázka, zda člověk chce sloužit skladateli a ctít tradici, nebo chce jeho dílo interpretovat svým způsobem. Kdo ví, zda by skladatel chtěl, abychom vždy stoprocentně dodrželi jeho představu. Například o Janáčkovi je známo, že byl impulzivní a dotvářel skladby až během prvních zkoušek s interpretem. Měnil notový zápis, měnil fráze, měnil dynamiku.

V Moravském komorním orchestru jsi hrál jako student konzervatoře, nyní ho vedeš. Byla mezi tím vůbec nějaká pauza?

Určitě byla, asi čtyři roky. Studoval jsem na JAMU u profesora Šťastného a ten si mě vybral za svého nástupce do vedení MKO. Měl v té době zdravotní problémy, hodil mě tedy do vody a musel jsem si poradit. Samozřejmě jsem souběžně chodil i do hodin dirigování k panu dirigentovi Evženu Holišovi. Moravský komorní orchestr je jedním z nejstarších kontinuálně fungujících komorních orchestrů u nás. V roce 2018 oslaví 70 let své existence, na jeho základech vznikla většina brněnských hudebních těles. Je pro mě čest ho vést, a být tak jedním z řady jeho dirigentů.

Je to orchestr složený ze studentů. Kolik jich je a jak se ti s nimi pracuje?

Dříve to byl komorní orchestr, kde hrály i dechové nástroje, profesor Šťastný z něj vytvořil smyčcové těleso, které hraje většinou v obsazení čtyři primy, čtyři sekundy, tři violy, dvě cella, dvě basy. Vedení orchestru beru z velké části jako pedagogickou práci. Mnohem víc tedy vše vysvětluji a snažím se studenty připravit na jejich muzikantský život. Ideální je, když jsou z různých ročníků a zkušenosti si přirozenou cestou předávají. Orchestr si vybírá nástupce za ty, kteří jsou v posledním ročníku a absolvují.

Myslela jsem, že v orchestru hrají ti nejlepší. Není to tak?

Už za dob profesora Šťastného si studenti vybírali nové kolegy do orchestru sami: hráče, kteří určitě patří mezi nejlepší a zároveň k nim také lidsky sednou. Hrát v MKO byla vždy prestiž. Dnes mají studenti větší rozptyl zájmů a více příležitostí k hraní, ale i přesto, že MKO je na konzervatoři nepovinný, tak doufám, že v něm hrají rádi.

Dodržuješ nějaké rituály, třeba před odchodem ze šatny na pódium?

Vždy, než jdeme na pódium, k orchestru promluvím. Chci, aby se všichni zkoncentrovali a zároveň si uvědomili, že nejde o dokonalost a bezchybnost, ale o dobrou muziku. Chci, aby to žilo, aby to mělo náboj. Nedávno se nám podařil koncert ve Velké Bíteši, měl krásnou atmosféru. Byly tam chybičky, ale v ten moment to vůbec nevadilo. Cítil jsem, že ta parta lidí drží spolu a že táhne za jeden provaz. Na pódiu jsme všichni na jedné lodi. Musím se spolehnout já na ně a oni na mne.

Jako dirigent působíš už šest let také na letních kurzech pro neprofesionální hudebníky v Novém Městě na Moravě. Jaká je práce s nimi?

Není nic hezčího, než když se setkají lidé, kteří mají různá povolání a dokážou se na pět dní naplno vžít do role muzikantů, kteří hudbu dělají naplno a hrají od rána do večera. Jsou sice unavení, ale mají z hudby obrovskou radost. Někteří jezdí na Novoměstské Slunohraní každý rok, přijíždí však i řada nových, kteří se vždy bez problémů začlení. Jsou to z velké většiny amatérští hudebníci, jezdí tam však i lidé, kteří hudbu studují nebo učí na ZUŠ. Spolupracují zde s profesionály, a to jednak v kvartetních workshopech, které vedou kolegové z Janáčkova kvarteta, ale i do programu orchestru se snažím vždy začlenit profesionálního sólistu. Letos nás čeká spolupráce s laureátkou Pražského jara, klarinetistkou Annou Paulovou.

Součástí kurzů je malý festival, tři koncerty pod širým nebem. Jaké je na Slunohraní publikum?

Popularita této akce rok od roku roste, nádvoří Horácké galerie, kde se koncerty konají, je stále více zaplněno, vystupují tady vynikající umělci napříč hudebními žánry. V loňském roce to byly vedle tradičního vystoupení Janáčkova kvarteta a Letního orchestru Iva Bittová a Melanie Scholtz. Pro účastníky kurzů je zážitkem, že s některými umělci mají odpolední master class a většinou s nimi vystoupí i na pódiu. Letos si užijí world music s houslistkou a zpěvačkou Jitkou Šuranskou a jejím triem a také workshop s Prague Cello Quartet. Všechny vzájemně propojuje skvělá atmosféra, která je podtržena právě tím, že jsou koncerty venku, začíná léto a prázdniny…

Toto vydání AGE je celé zaměřeno na vyvrcholení druhého ročníku celostátní soutěže Srdce s láskou darované. Komu bys ho daroval ty?

Kromě své ženy a své rodiny bych rád daroval srdce všem svým učitelům. Měl jsem velké štěstí na lidi, kteří mne v mém hudebním i lidském vývoji ovlivnili. V dětství to byl profesor Stanislav Tomášek, na konzervatoři profesor Bohumil Kotmel starší, na JAMU pak profesor Rudolf Šťastný. Ohromným zážitkem pro mě bylo setkání s profesorem Antonínem Moravcem, a to nejen po stránce hudební, ale i lidské. Štěstí jsem měl také na profesora Jana Pospíchala, u kterého jsem byl na stáži ve Vídni.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 2 - 3 / 2016 na straně 46-48.