Dvě stovky dětských srdcí rozzářily Sněmovnu

V zasedacím sále Poslanecké sněmovny jsem občas „na bidýlku“ naslouchal. Abych na vlastní uši slyšel a pak jako novinář napsal, o čem a jak probíhala rozprava. Ovšem lavice plně obsazené pozornými posluchači, kteří se nepřou, nepřekřikují, nehádají, neodbíhají, ale naopak nadšeně tleskají, tak to jsem zde zažil poprvé. Sál byl totiž plný dětí, jejich učitelek a učitelů, kteří sem přijeli na slavnostní vyhlášení druhého ročníku soutěže Srdce s láskou darované. Na vlídné pozvání předsedy Poslanecké sněmovny Jana Hamáčka a za podpory dalších partnerů soutěže, která si postupně získává další a další příznivce z celé republiky.

Ale jedno bylo přece jen podobné, jako když se zde běžně politizuje. V předsálí se mezi děti zamíchali novináři. S kamerou, mikrofonem, diktafonem a fotoaparátem. Počítám, že naprostá většina z těch více než dvou stovek školáků v jednací místnosti našich zastupitelů ještě při svém mládí nikdy nebyla. A na novinářské otázky také nejsou zvyklí. Přesto odpovídali lépe. Po svém. Odvážně a upřímně. A to jak v předsálí, tak přímo moderátorům Petrovi Vackovi a Janu Jiráňovi v sále. Posuďte sami.

V Olomučanech vyráběli Srdce pro Elišku

„Naše kamarádka Eliška je nemocná. My všichni ve škole sbíráme víčka, abychom jí mohli nějak pomoct. Třeba na cvičení, na rehabilitaci. A hlavně na lázně,“ řekly děti ze školní družiny ZŠ Olomučany, které si říkají Vlčata. Jejich paní učitelka Ivana Čechová se připojila: „Eliška dělá i díky podpoře kamarádů velké pokroky. Sedí, komunikuje s námi, kreslí pastelkami.“

„My jsme pro ni udělali srdíčko, které má ruce a nohy, a je tam taky louka a motýlci. Aby se s námi mohla brzy proběhnout,“ volají děti jeden přes druhého a paní učitelka dodává, že těch motýlků je tam 982 a jsou vyrobeni formou origami. Nechali na něm všichni spoustu hodin práce, ale rádi.

Rozbité zrcadlo už neslepíš

„Chtěli bychom poděkovat všem, našemu kolektivu i naší paní učitelce, že se stala součástí našeho týmu – a že jsme se mohli zúčastnit tohoto projektu. Proč zrovna Srdce roztříštěné válkou? Protože minulý rok bylo výročí konce druhé světové války. Chtěli jsme tím dát najevo, že nám není lhostejné, že za nás vojáci bojovali, za naši zemi a naši budoucnost. Naše srdce je složeno ze střípků rozbitých zrcadel. Protože když se zrcadlo rozbije, nejde už spravit,“ zaznělo z úst mluvčí týmu deváťáků ze ZŠ Zlatá stezka v Prachaticích, kteří přijeli na slavnostní vyhlášení vítězů do Sněmovny, i když ten den dělali přijímací zkoušky. Sice o chvíli později než ostatní, ale přece.

Jejich paní učitelka Monika Fejglová nám prozradila, že největší radost z toho, že se do Srdce s láskou darovaného zapojili, měla asi ona. Když viděla, jak deváťáci umějí spolupracovat, jak se nehádají, ale naopak domlouvají. A jak je práce na Srdci neuvěřitelně stmelila.

Nezapomínejte na své sny, abyste si je mohli plnit

„První zamyšlení, komu by děti chtěly dát srdce, směřovalo k rodičům a prarodičům. Při konečném rozhodování nám pomohla kniha Aleny Kastnerové Líná babička. Babička z této knihy je velmi akční a plní si svoje sny, které si celý život schovávala ve škapulíři. Děti vyrobily škapulíře i pro svoje babičky. Připravily divadelní představení, kde jim na závěr svoje výtvory předaly. Tento podvečer byl plný dětské bezprostřednosti, úsměvů, objetí a radosti,“ řekla Irena Červenková, která do soutěže přihlásila svou 2. L ze Základní školy Jižní v Praze 4.

„To, že naše práce zaujala, bylo další z radostí v proudu obohacujících chvil, které začaly okamžikem, kdy jsem si přečetla článek v časopise AGE o vyhlášení soutěže Srdce s láskou darované. Děkuji za sebe, za děti, babičky, i za paní spisovatelku. A poselství pro vás? Nezapomínejte na své sny!

Dáme závorku a otazník pryč

A zbude naděje

Název dalšího srdíčka byl zvláštní: Srdce (bez?) naděje. „Název nám dal zabrat víc než téma srdíčka. To je u nás jasné a neměnné – děti z Terezína. Naše škola se věnuje Terezínské štafetě, kterou organizuje Přírodní gymnázium v Praze, už několik let. ‚Bez‘ je s otazníkem a v závorce z toho důvodu, že naděje přece byla, sami osobně známe několik pamětníků, kteří Terezín přežili,“ sdělila nám paní učitelka Ivona Krčilová, která byla vedoucí věkově smíšeného týmu ze ZŠ Hálkova v Humpolci.

„Bohužel při práci na srdíčku nás zastihla smutná událost. Jedna členka týmu vážně onemocněla. Všechny nás to velice zasáhlo! Shodou náhod se jmenuje Terezka. Vůbec jsme neuvažovali a část srdíčka dělali i pro ni, věřili jsme, že naše podpora jí pomůže, a snad se nám to i povedlo,“ dodala Ivona Krčilová. Při předávání cen ve Sněmovně už Terezce svítily oči a usmívala se na všechny strany. „Už je z ní zase ta ‚uličnice‘, kterou všichni známe, spadl nám velký balvan ze srdce! Takže to naše závěrečné ‒ Brzy se nám uzdrav, máme Tě rádi ‒ se nám nakonec splnilo. Moc děkujeme za tuto soutěž, ani si neuvědomujete, jak dává děti dohromady!“

Blbé vztahy? Usedněte na Lavičku přátelství!

S geniálním nápadem, jak vyřešit špatné vztahy ve škole, přišli osmáci ze Základní školy Porubská v Ostravě-Porubě. Vyrobili ze dřeva Lavičku přátelství s krásnými rudými srdci, která nyní stojí před jejich třídou ve druhém patře školy a ničí prý veškerou negativitu. „Mohou si na ni sednout všichni, kdo mají nějaké blbé vztahy. Ve třídě, ve škole nebo i rodiče,“ řekl jeden z nich ve Sněmovně. A prý opravdu slouží svému účelu.

Porotu jejich nápad zaujal natolik, že dala týmu, který na Lavičce přátelství dva měsíce pracoval, zvláštní cenu. Kromě jiného všichni dostali nádherné medaile a speciálně pro ně vyrobená trička.

ZŠ Porubská bodovala několikrát

Pokud by se vyhlašovala kategorie „nejlepší škola“, získala by v ní tentokrát zcela jednoznačně první místo Základní škola Porubská v Ostravě-Porubě. Přihlásila do obou kategorií Srdce s láskou darovaného pět soutěžních prací, z nichž tři se probojovaly až do finále. Za všemi stála paní učitelka výtvarné výchovy Andrea Mičíková, podporovaná svými kolegyněmi i vedením školy. Trochu jsme ji vyzpovídali:

„Práce s žáky na projektech byla i pro mě velmi inspirující a tvůrčí. Každá skupinka pracovala jinou technikou a s jinou myšlenkou, to vše mě také velmi motivovalo a nutilo k tomu, abych o projektech přemýšlela a abych dokázala své svěřence vést a podporovat jejich kreativitu. S žáky jsme vytvořili úžasný spolupracující tým. I přes rozdílnost věku s nadšením pracovali na srdcích, a to mi bylo dostatečnou odměnou. Někteří žáci totiž vnímají výtvarnou výchovu jako nutné zlo, které jim k ničemu není. V podobných projektech pak často změní názor a uvědomí si, že je to vlastně baví, protože se stávají sami sebou a pracují s vlastními nápady a fantazií. Zúročí to, co se již v hodinách výtvarné výchovy naučili. A právě v projektu Srdce s láskou darované využili především svého tvůrčího ducha,“ konstatuje Andrea Mičíková.

„Byla to náročná, ale krásná práce. Radost z vytvořeného díla a radost těch, komu Srdce bylo věnované, stály zato. Jsem rovněž ráda za to, že naše projekty nezůstanou jen na papíře či fotkách. Obraz Srdce pro nemocné, který vytvořily žákyně 8. B pro všechny lidi s nemocí motýlích křídel, visí pro všechny pacienty v nemocnici v Brně. Srdce pro děti z Filipín došlo také svým adresátům na Filipíny. Mrzelo nás, že už jsme nemohli do prezentací přiložit fotodokumentaci, která nám došla až po ukončení soutěže. Třeba, jak se děti na Filipínách z dárku radují.“

Hanička ve Sněmovně

Dojmy ze setkání v Poslanecké sněmovně nám popsala Hanička Silná, vozíčkářka, která sem přijela se svými spolužáky a byla součástí vítězného týmu 6. A ze Základní školy Šrámkova v Opavě: „Už dva dny před odjezdem do Prahy jsem se strašně moc těšila a byla jsem zvědavá, jak celá slavnostní událost proběhne. V pondělí nás čekala dlouhá a pro mne velice náročná cesta vlakem, kterou jsem naštěstí zvládla bez větších obtíží. Z nádraží jsme si s paní učitelkou a spolužáky udělali krásnou procházku Prahou. Poslanecká sněmovna mne překvapila svou velikostí a krásou. Možnost sedět v lavicích poslanců se mi také velice zamlouvala. Moje zvědavá kamarádka po chvilce sezení přišla na to, že lavice mají šuplík, který lze otevřít, opatrně jsme jej pootevřely a koukly, co tam je… Byly tam sladkosti, asi i naši poslanci mají rádi sladké jako já.

Předávání ocenění bylo moc napínavé, protože jsme netušili, které místo naše práce získala. S každým vyhlášeným místem rostla moje nervozita, i paní učitelka se v lavici vrtěla nervozitou.

Pak to přišlo, vyhlásili vítěze soutěže, úplně mi vhrkly slzy do očí, i paní učitelka byla mile překvapena. Předávání ocenění bylo milé a slavnostní, byla jsem potěšena, že zde byli známí herci.

Mám radost a jsem pyšná na sebe, naši třídu i paní učitelku, že jsme získali první místo, mám radost, že jsem mohla poděkovat organizátorům za krásnou soutěž a ještě jednou veřejně zmínit jméno pana Heřmana Volfa, kterému jsme naše Srdce darovali a který mi splnil můj sen: daroval mi kolo, na kterém se mohu projíždět.“

***

Kdybychom měli odvyprávět všechno, co jsme poslední dubnové pondělí v Poslanecké sněmovně zažili, bylo by to na knihu, ne na jedno číslo časopisu. Každý dětský kolektiv si buď už předem či až na místě zvolil svého tiskového mluvčího. Tak upřímná slova o darovaném srdci snad skutečně v prostorách, kde zasedají naši zákonodárci, ještě nezazněla. Proto citlivější a vstřícné povahy měly trochu rozmazané šminky na očích. Kdepak, mladá generace není skrz naskrz zkažená. Jen jim dospělí ve škole, při podobných soutěžích a hlavně doma musejí vyjít vstříc svým příkladem, jak je důležité udělat něco pro druhého.

Co říci závěrem? Mějte se krásně a darujte srdce! Protože uděláte radost nejen obdarovaným, ale také sobě!

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 2 - 3 / 2016 na straně 10-15.