Jan Pirk: Kus svého srdce dávám každému pacientovi
Debaty kolem pracovní doby nemá rád. „Když se chcete v medicíně něco naučit a věnovat se nemocným, tak nekoukáte na čas a pracujete víc, než stanoví zákoník práce,“ říká Jan Pirk. Již čtyřicet let dává nejznámější český kardiochirurg svým pacientům nejen své schopnosti, ale i lásku. V krátkém čase mezi operacemi jsme se ho zeptali, co pro něho znamená a jak funguje jeho tým a co si myslí o současném světě.
Zářijovým AGE startujeme naši soutěž pro dětské kolektivy Srdce s láskou darované. Kolikrát v životě jste daroval srdce vy? A kolikrát s láskou?
Svým způsobem daruji kus svého srdce každému pacientovi, kterého operuji.
Lze to vůbec spočítat?
Novináři se mě na to ptají často, ale nikdy jsem to nepočítal. Odhaduji, že jsem udělal několik set transplantací a tisíce operací srdce.
Co pro vás znamená kardiochirurgie?
Vždycky říkám, že život je pro mě krásná, pestrobarevná vitráž a kardiochirurgie je jedním z nejzářivějších sklíček této mé mozaiky.
Kolik jí věnujete času?
Třeba tento víkend celý. Na operačním sále jsem skončil v pondělí ve dvě ráno a v osm jsem byl znovu na sále.
To se do osmihodinové pracovní doby nemůžete vejít. Kdy odpočíváte?
Když mám chvíli volna a především aktivně, většinou sportem a s vnoučaty.
Ale i váš den má jen čtyřiadvacet hodin. Stačíte se vůbec vyspat?
Jak kdy. Občas jsem ospalý a usnu na nějakém semináři.
V medicíně nikdy nic sám nenaděláte
Jaký význam má pro vás váš tým?
Vybudování kvalitního profesního týmu považuji za největší úspěch ve své kariéře a nejdůležitější výsledek svého manažerského úsilí. Kardiochirurgie a transplantační chirurgie jsou týmové obory. Šéfoperatér je špička pyramidy, ale bez dobrého týmu mnoha lidí řady profesí se tato práce nedá dělat. Svých kolegů si velmi vážím. Jsem pyšný na to, že jsme v IKEMu vychovali řadu dobrých odborníků. Na téměř polovině kardiochirurgických pracovišť působí naši odchovanci.
Kdo vybírá členy vašeho týmu? Vy?
Já ve spolupráci se svým zástupcem a některým ze starších kolegů. Adepty zásadně nepřijímáme na dobu neurčitou, ale nejprve nastupují na jednoroční zkušební dobu. Na konci tohoto období jejich práci vyhodnotíme a rozhodneme se, zda navrhneme jejich přijetí do trvalého pracovního poměru. To ale neznamená, že ti méně šťastní se nemohou stát dobrými odborníky v jiných medicínských disciplínách, pro které mají větší předpoklady.
Dovolená na sále v Káthmándú
Operoval jste v řadě vyspělých zemí...
Nejen ve vyspělých. S přáteli rádi cestujeme, a když jsme před lety navštívili Nepál, požádali mě tamní kolegové o přednášku a praktickou ukázku složité kardiochirurgické operace.
Na jaké personální a materiální úrovni se nachází nepálská kardiochirurgie?
Nepálští kardiochirurgové se hodně naučili v zahraničí a pracují s obrovským nadšením a bez ohledu na čas za pouhých 200 dolarů měsíčně. Vybavení jejich nemocnice je však zatím na velmi nízké úrovni. Ani jsem tenkrát nezaregistroval, že se již nacházím na operačním sále.
Jak jste se dokázal adaptovat na tak skromné pracovní podmínky? A nerozladilo vás, že někdo během dovolené odhalil vaši identitu?
Když je třeba, musí se lékař umět přizpůsobit i složitějším podmínkám. Tenkrát mě napadlo, že v osmdesátých letech, kdy jsem byl na stáži na klinice ve Spojených státech, pohlíželi američtí kolegové na naše přístrojové vybavení asi s podobnými pocity. Materiální handicap jsme doháněli obrovským zápalem, s jakým nyní zavádějí novinky lékaři v Nepálu. Bez toho to nejde. Vstřícnost, s níž nám američtí kolegové předávali své znalosti a zkušenosti, bychom měli nyní vracet my těm, kteří se moderním medicínským metodám teprve učí.
Stále si Američané udržují před námi náskok?
Plošně jsme na tom lépe. Ve Spojených státech existuje několik špičkově personálně obsazených a technicky vybavených pracovišť s nejmodernějšími přístroji, na něž zatím nemáme prostředky. Průměrná americká kardiochirurgie se ale nachází na podstatně nižší úrovni než česká.
IKEM má slovo „experiment“ již v názvu. Jak konkrétně probíhá ve vaší práci a co znamená pro pacienty? Experiment v našem názvu znamená, že se v IKEMu nachází největší pokusné pracoviště svého druhu v České republice, včetně oddělení imunologie a genetiky. Jsme součástí širšího týmu, který zkouší aplikovat mechanickou srdeční podporu čili umělé srdce, na jehož vývoji jsme se rovněž podíleli. V současné době začínáme toto čerpadlo našívat pacientům.
Takže jde trochu i o improvizaci?
To v žádném případě. Klinický experiment musí být naprosto přesně definován a schválen etickou komisí institutu a především pacientem. Na výkon se musíte dobře připravit psychicky i fyzicky a metodu si dokonale nastudovat.
Transplantace představují méně než deset procent činnosti Kardiocentra IKEMu, přesto se o nich mluví nejvíc. Jsou nejsložitější nebo mediálně nejpřitažlivější?
Neřekl bych, že nejsložitější, ale určitě mediálně nejzajímavější. Ročně děláme kolem 1300 srdečních operací, z toho asi jen 50 představují transplantace srdce.
Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil
Říkáte si někdy, teď už jsme „za vodou“?
To si nikdy neříkám. Když za mnou přijdou příbuzní a děkují, že jsem jim zachránil jejich blízkého, vždycky namítnu: nezachránil, ještě není doma. Pooperační průběh se totiž může bohužel kdykoli zcela zásadně zkomplikovat.
Mění se psychika a chování pacienta po transplantaci? Třeba výraz obličeje?
Na obličeji změnu poznáte, protože má zdravější barvu. A chování pacientů je různé případ od případu. Jedni si cenu života uvědomí již po prvním infarktu a zásadně upraví svůj životní styl. Díky tomu se již druhého nedočkají a v budoucnu se k nám vrací jen na návštěvu jako zdraví lidé. Jiní se ani po operaci nevzdají svých zlozvyků a čekají je další zdravotní komplikace.
Co si myslíte o lidech, jimž navracíte zdraví, a oni si ho dál ničí?
Nejsmutnější kategorií v této skupině jsou drogově závislí. Drogu si do žíly aplikují často nesterilně a případná infekce pak narazí na trikuspidální chlopeň. Vzniklý zánět potom chlopeň „roztaví“. Když je odoperujeme, slibují hory doly, že už budou abstinovat, ale často v tom hned zase pokračují a vracejí se k nám zpět. Jde o příběhy se smutným koncem.
Na kolik taková operace přijde?
Jsou to statisíce korun.
Historie se opakuje
Změny v hodnotovém systému vidíme kolem sebe nejen u pacientů, ale v celé společnosti, a zdraví v něm nebývá vždy na prvním místě. Jak tento vývoj vnímáte?
Nepříliš optimisticky. V naší euroatlantické civilizaci vidím mnoho znaků, které charakterizovaly starý Řím v době jeho úpadku. Řadě z nás se nechce pracovat, toužíme se jen bavit, rozmáhají se drogy, násilí, dětská pornografie a hazardní hry. Vezměte si třeba naše chování na silnicích a rostoucí počet nehod pod vlivem alkoholu a drog. V těchto případech nejde „jen“ o neúmyslné nedodržování zákonů, ale přímo o pohrdání jimi.
Světová ekonomika je v posledních desetiletích stále závislejší na asijských ekonomikách. Příslušníci tamější populace, kteří k nám přišli, se tu svou pílí a pracovitostí velice dobře etablovali, jejich děti mluví česky stejně dobře jako my a patří mezi nejlepší studenty.
V posledních letech naše civilizace zpohodlněla také díky bezprecedentnímu rozvoji nových technologií. Dokáže vlastní vědecké a technické objevy vůbec přežít?
Myslím, že ano. Když byl vynalezen automobil, ozývala se varování, že organismus není schopen odolat rychlosti padesát kilometrů v hodině. Podobně skepticky hodnotily tehdejší vědecké kapacity horkovzdušný balon bratří Montgolfierů. Proto v něm nejdřív letěl kozel, kohout a odsouzenci k trestu smrti.
Zmínil jste se o rostoucí bezohlednosti na veřejných komunikacích. Přitom jste občas na silnicích k vidění ve velorexu. Nemáte obavy z agresivních řidičů?
Zatím ne. O víkendu nejezdíme s manželkou v ničem jiném než ve velorexu a všichni se na nás smějí, mávají nám a někdo si nás dokonce fotí. Ještě existuje asi 800 zachovalých velorexů, jen u nás v rodině máme tři a chceme si pořídit čtvrtý. Jsme členy Velorex Teamu a v září bych rád opět jel závod Zbraslav-Jíloviště. Naše rodina vlastní i pár starých motorek.
Říká se, že naši současnou civilizaci budou moci zkoumat jen archeologové, protože všechno přežijí pouze všudypřítomné plasty. Svým láskyplným vztahem ke starým technickým vynálezům to do určité míry vyvracíte. Co vás na nich přitahuje?
Předměty, stroje, zařízení a knihy po předcích bychom měli schraňovat a opatrovat, abychom je mohli předat našim potomkům. Aby se mohli přesvědčit, co všechno uměli naši rodiče a prarodiče. O staré věci stejně jako o staré lidi bychom měli dobře pečovat.