Osmdesátka není obratník aneb Spisovatel posedlý historií nejen hokeje a fotbalu

Žurnalistických rozhovorů byly, jsou a budou spousty. Jen málokterý však postaví novináře do obráceného gardu, v němž není tím, kdo klade otázky, ale tím, kdo na ně odpovídá. Jedno takové interview vám nabízíme – ještě o něco neobvyklejší, protože tázaným a tazatelem jsou otec se synem.

Tati, vlastně jsem se tě nikdy přímo nezeptal – snad proto, že jsem byl vždycky přesvědčený, že odpověď znám: čím ses chtěl stát jako kluk?

Určitě ji znáš už od té doby, kdy jsi rozum bral. Nechtěl jsem být ničím jiným než spisovatelem. Všichni kolem mne to věděli nebo alespoň tušili. Rodina, učitelé, kamarádi, spolužáci. Někomu jsem připadal drobet divný, leckdo mě držel za blázna. Ale vděčně konstatuju, že mi to nikdo nerozmlouval.

Proto ses upsal studiu žurnalistiky?

Původně jsem mířil na historii, ta mě brala odmalička. Už jsem psal přihlášku, když jsem se dozvěděl o novém studijním směru, který byl poprvé vypsán v předcházejícím roce. Tenkrát se mi žurnalistika zdála být nejlepší průpravou pro naplnění mých záměrů a snů.

A nebyla?

Jak se to vezme: pět let v živném, inspirativním prostředí filozofické fakulty, jejíž součástí tehdy byla katedra žurnalistiky, považuju dodnes za dar z nebes. Studium bylo ostatně zaměřeno převážně historicky. Přednášky profesorů Jana Blahoslava Čapka nebo Karla Krejčího z dějin české literatury, profesora Roberta Kvačka, s nímž mám stále tu čest i radost potkávat se v Kruhu autorů literatury faktu, z dějin 20. století nebo profesora Rudolfa Bystrického z právnické fakulty z dějin diplomacie, to byly galakoncerty! Ale Mont Blankem nezapomenutelných zážitků, které mi dala alma mater, se mi staly dva roky seminářů reportáže vedených autorem skvělých rozhlasových pásem Františkem Gelem, mimořádným docentem a posléze i profesorem.

Novinářská ikona jménem František Gel

Proč právě ty?

Byla to ve skutečnosti malá akademie literatury faktu, i když v padesátých letech minulého století se ten pojem ještě nepoužíval. Pan redaktor, jak jsme ho v těch usoudruhovaných časech oslovovali (a on nám ukrutně lichotil, protože nám, žurnalistickým embryům, říkal kolegové a kolegyně), zadal někdy individuální, jindy společná témata a za týden jsme přečetli a vzájemně si zkritizovali své texty. On pak tu často dost sršatou debatu taktně a vtipně moderoval tam, kam ji potřeboval dostat. Byl to moudrý pán, pravý gentleman, moc zažil, poznal a věděl, a tím pádem byl občas i nebezpečný.

Počkej, tomu nerozumím. Nebezpečný? A jak? Čím?

Jednou jsem si jako volné téma vybral příběh letce Nováka, mistra světa v akrobacii, říkalo se mu Král vzduchu. Za nacistické okupace odešel za hranice, ale onemocněl a zemřel ve Francii ještě dříve, než mohl poprvé vzlétnout k boji proti luftwaffe. Tragický osud vojáka, kterému osud vyrazil z ruky zbraň… Při popisu jeho pohřbu jsem si trochu pohrál s představou mračného, uplakaného nebe. Pan docent Gel mne onoho dne velice pochválil. „Snad jen maličkost,“ řekl na závěr svého rozboru. „Toho dne v Paříži krásně svítilo sluníčko. A hřálo. Já jsem na tom pohřbu byl.“ Nikdo v životě mě nesetřel s takovou noblesou! To poučení, jak nakládat i se zdánlivě podružnými fakty, jsem si zapamatoval na celý život. V literatuře faktu někdy stačí málo, aby autor ztratil důvěru zasvěcenějšího čtenáře.

Novinařina dovede být zatraceně nevděčná, často i nebezpečná. Ale za to všechno vás štědře obdaruje, obohatí bezpočtem neopakovatelných zážitků. Nabídne vám nesčetná setkání s lidmi, kteří patří ke špičkám svých oborů. A také s lidmi, kteří nikdy nic nevzdají.

Redaktor Gel byl, co vím, leckde. Vyprávěl vám někdy o tom?

Jen občas a spíše mimochodem. Jako nedostudovaný právník zběhl k novinám, v nejslavnější éře Lidových novin do nich psal soudničky, ve třicátých letech se stal elitním reportérem melantrišského tisku. Čtenáři hltali třeba jeho odhalení, jak u nás hitlerovští agenti zavraždili německého antifašistu Formise. Když mu v noci na 15. březen 1939 zavolal domů pražský policejní ředitel, že k nám vtrhl wehrmacht, aby obsadil i zbytek mnichovským diktátem zmrzačené země, dal ráno v redakci okamžitou výpověď a odejel do války. Byl frontovým zpravodajem na západní frontě, stal se nositelem Československého válečného kříže 1939. Po návratu do vlasti se proslavil zpravodajstvím z norimberského procesu. Ale vedle už vzpomenutých rozhlasových pásem napsal také několik knižních skvostů literatury faktu a kouzelně překládal třeba Marka Twaina.

Novinařina hodně vezme, ale může ještě víc dát

Obraťme list. Když poslouchám, jak vynášíš do nebe studium žurnalistiky, co potom znamenalo tvé rezervované „jak se to vezme“?

Proti studiu nic. Ani proti samotné práci v novinách. Ale řeč byla přece o průpravě ke spisovatelskému řemeslu. A s tím má žurnalistika přes všechnu zdánlivou podobnost či dokonce příbuznost ve skutečnosti málo společného. Nebe a dudy… Já jsem měl alespoň to štěstí, že jsem působil většinu času v časopiseckých redakcích, to už je přece jen jiná káva. Jenže i tam můžeš, ani nevíš jak, sklouznout do bezduché rutiny.

Ale nám – a vám jistě také – na fakultě vykládali, co novinářská praxe znamenala pro spisovatelské mistrovství Jana Nerudy, Karla Čapka, Karla Poláčka…

To víš, že vykládali. Ale jsou to spíše pohádky. Zbožná přáníčka. Jednou jsme se na to Františka Gela zeptali. Usmál se a řekl: „U Nerudy nemohu sloužit. Čapek byl v Lidovkách vždy vítaným hostem. Tu a tam, hlavně když měla jeho paní Olga v Národním divadle premiéru, utekl z divadelního klubu, aby mohl zaskočit do redakce. Bylo to jen přes Národní třídu. Radoval se jako malý kluk, jak je tam nedlouho před půlnocí živo, kolik je tam lidí. Nechal přinést věnec vuřtů a konev piva a bylo nám všem dobře. Ale jeho jediným úvazkem v novinách bylo dodat týdně jeden sloupek. Ty sloupky byly kouzelné, o to nic… Poláček tam strávil daleko víc času, ale až příliš často hlavně vyprávěním, vtipkováním, osobitým glosováním aktuálního dění. Co takoví literáti píšící i pro noviny věděli o běžném redakčním shonu, o každodenním infarktovém dostihu s uzávěrkou? My honicí psi novin jsme byli od pozdního dopoledne do půlnoci v jednom kole. Za dlouhá léta v novinových redakcích jsem stvořil jedinou knihu – O lidských povoláních. I to nakonec vlastně byla jen halda novinářských rozhovorů svázaných do knížky.

Několikrát jsi mi ale citoval jiný Gelův výrok o novinařině…

A ten by se měl tesat do mramoru. Jednou nám o ní řekl: Zvláštní práce. Je při ní velké nebezpečí zflinknutí, ale kdo ji dělá naplno a poctivě, toho nelítostně vysaje. Něco o tom vím, těžce jsem ji zaplatil zdravím. Dovede být zatraceně nevděčná, často i nebezpečná. Ale za to všechno vás štědře obdaruje, obohatí bezpočtem neopakovatelných zážitků. Nabídne vám nesčetná setkání s lidmi, kteří patří ke špičkám svých oborů. A také s lidmi, kteří nikdy nic nevzdají.

Na psaní knih jsem si musel počkat

Můžeš jeho slova potvrdit z vlastní zkušenosti?

Mnohá ano. Za tři a půl desetiletí práce v redakcích, na řadu let nuceně přerušené po sovětském vpádu do naší země, jsem vydal všeho všudy dvě knihy. Mé sny mi stále utíkaly. Nemohl jsem to tak nechat. Když se mi naplnil věk pro odchod do důchodu, nezaváhal jsem. V té době jsem řídil prosperující nakladatelskou a časopiseckou redakci, na jejímž začátku jsem nedlouho předtím byl jen já a můj tehdy ještě psací stroj. Kdekdo mi říkal, že jsem zešílel: zasadit strom a obrátit se k němu zády, když začal nést ovoce! Vyslechl jsem i spoustu nejapností o točení mlýnku palci na lavičce před chalupou. Ale já jsem už byl rozhodnut: je nejvyšší část jít naproti svým knihám! Od toho kroku, kterého jsem nikdy ani vteřinku nelitoval, uplynulo přesně dvacet let. Za tu dobu mi až doposud vyšlo dvanáct knih – a deset dalších, u kterých jsem spoluautorem. Některé byly oceněny výročními cenami nakladatelství, jiné cenami Kruhu autorů literatury faktu. To není až tak zlé, ne?

Většina tvých knih je o sportu. To přece není, nemůže být jen souhra náhod.

To tedy věru není. Až na pět, které se vracejí do druhé světové války a hlavní roli v nich hrají neuvěřitelné oduševnění, vůle a statečnost jejich aktérů, všechny ostatní opravdu patří sportu. Přesněji jeho historii. Ještě přesněji historii ledního hokeje a fotbalu.

Proč právě a jenom těm?

Protože jsem je hrával a zadřely se mi pod kůži. V případě fotbalu doslovně – to mluvím o škváře, která tehdy tvořila povrch většiny hřišť a já jí mám dodnes plná kolena. Toho dne, kdy jsem v jedenácti letech poprvé přišel na fotbalový žákovský trénink na pražské Císařské louce, sešlo se tam čtyřiatřicet kluků. Pečlivě jsem si je spočítal jako v čekárně u lékaře, abych odhadl, kdy tak asi na mne může dojít řada. Když došla, když před nás jedenáct vyvolených správce hodil na podlahu doprostřed šatny jedenáct párů neuvěřitelně sešmajdaných a všemožně zpříštipkovaných kopaček, byl jsem v sedmém nebi. Pranic mi nevadilo, že na mne jako na benjamínka vyšel dres, kterému chybělo půl zad. A když jsem později dal svůj první gól v opravdovém zápasu… Jenže když jsem pak jako dorosteneček se svými jen o málo víc než šedesáti kilogramy nastupoval proti dospělým devadesátikilovým bekům a každou podařenou kličku nebo přihrávku, o gólu nemluvě, zaplatil bolestí, už se mi to místy zase až tolik nelíbilo. Jenže nechat toho? To ne, vždyť mě znáš!

Hokej ale přece jen pro tebe znamenal víc. Alespoň jsem měl vždycky ten pocit.

Máš pravdu. Snad to bylo tím, že v hokeji jsem chytal. Brankář je na ledě tak trošku sám za sebe. Mužstvo žije na střídačce, spoluhráči si tam jezdí tu pro pochvalu, tu pro seřvání, ale vrací se odtamtud posíleni duchem týmu. Brankář loví reakci střídačky jen na dálku, pohledem. Někdy mu to jde líp a někdy hůř, to těm druhým taky, jenže u nich to nebije tolik do očí.

Můj utěšitel Ota Pavel

Který zápas se ti vryl do paměti nejvíc?

Jednou se hrál na starém dobrém Zimním stadionu na Štvanici – už po něm není, žel, ani stopy – velký středoškolský turnaj. Naši přemožitelé pak došli až do finále. Nemuseli jsme prohrát, nebyli lepší, to jen my jsme toho odpoledne měli v brance pouštěče, to jest mne. Po dvou nesmyslných gólech na můj vrub z toho byla porážka 1:3. V hledišti Zimního stadionu na Štvanici se bavilo na tři čtyři tisíce studentů (a ovšemže také studentek), tribuny byly samá legrace a hec a já jsem tu atmosféru nevydýchal. Když jsme odjížděli z ledu, úzkostlivě jsem se očima vyhýbal pohledům spoluhráčů. Bylo mi do breku. U střídaček mne zčistajasna popadl kolem ramen podsaditý mladík ve vojenské uniformě s aspirantskými prýmky. Měl jsem pocit, že bych ho měl odněkud znát. Ale odkud? „To si zase až tak neber, kamaráde,“ řekl mi, „Kdyby tě v životě nepotkalo nic horšího… Ty asi nebudeš rybář, viď? Protože každej rybář ví, že jsou dny, kdy se můžeš třeba postavit na hlavu, a stejně hovno chytíš.“ Na krok od nás stál dobrácký pan profesor Hojný a pohoršeně se zaškaredil. Vojáka neznal, za jeho výrazivo odpovědnost nenesl. Mne učil na karlínském gymnáziu, takže dohlížel i na mé mravy. Když ale viděl, jak mi ta drsná útěcha zvedla hlavu, vystřídal hněvivě stažené obočí náznak chápavého úsměvu.

Tu příhodu jsi mi vyprávěl, když jsem byl malý. Ten utěšitel byl Ota Pavel, pamatuju si to dobře?

Ano, Ota Pavel. Po létech jsem se s ním znovu setkal a skamarádil. Všechny knížky, které mu vyšly ještě zaživa, mám s jeho věnováním. A jsou to pro mne převzácné relikvie. I kvůli té chvilce na Štvanici mám rád hokej. A také proto, že jsem roku 1969, pár měsíců po 21. srpnu, byl ve Stockholmu u dvou nádherných, nezapomenutelných vítězství našich nad sovětskou „sbornou“. Vítězství, jejichž skóre 2:0 a 4:3 se pak dlouho psalo křídou po domech celé naší země jako znamení vzdoru. Přes všechny hole, přilby, přesilovky a brejky – on to tenkrát nebyl jen hokej…

Pokud vím, hrál jsi i basketbal, ale knihu jsi o něm nenapsal ani jedinou.

Nenapsal. I basket je krásná hra, dramatická a chytrá, ale nejsme v Americe. U nás je to právě jen hra, ale společenskými fenomény jsou tu fotbal a hokej. Mají spoustu souvislostí daleko za postranními čarami trávníků a za mantinely kluzišť. Jsou jedinečné a neopakovatelné a takové jsou i jejich příběhy.

Před několika týdny jsme slavili tvou osmdesátku. Tak vysoké kulatiny se přímo nabízejí k bilancování, zvažování dalších kroků. Řekl jsi „až doposud“. Mám tomu rozumět tak, že…

Rozumíš tomu správně. Na bilancování nemám kdy! A proč by vlastně zrovna osmdesátka měla znamenat nějaké rozhraní, obratník? Teď dřu na rukopisu velké knihy o fotbalovém klubu Bohemians. Příběhu fascinujícího už nezlomnou, dělnou a obětavou věrností jeho fanoušků. Zmítám se v nezaviněném, leč velkém zpoždění. Tragická smrt mého mladšího syna a tvého bratra vloni nás zasáhla tak, že jsem dlouho myslel, že už nikdy nic nenapíšu. Ale život, ať je jak chce krutý, se musí žít, ne jenom přežívat. Nikdo z nás tu není jenom sám pro sebe a kvůli sobě. Je tu má žena Julie, spolu už ledacos zvládneme. A je tu také Petrův dvanáctiletý syn a náš vnuk. Jste tu vy, tvá žena a ty, a vaše časopisy. Vojtovi nemohu nahradit tátu, ale něco pro něho přece udělat mohu – a když mohu, tak musím.

Ale až dopíšeš Bohemku…

Pak bude konečně čas dokončit další rozepsanou bichli o hokejových brankářích. Tedy těch slavnějších, než jsem byl já pouštěč. Kdysi jsem to slíbil Otovi, jednu už jsem napsal, ale všechno se do ní nevešlo. A víš, kolik mám ještě plánů? Nejenom na poli sportu. Ale ten kvůli tomu mít rád nepřestanu. Jsem smířen s tím, že to nakonec všechno nestihnu. Ale zatím to pořád jde.

Tak se budeme těšit, že toho stihneš ještě hodně!

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 - 5 / 2016 na straně 14-18.