Anděl s ohnivýma botama: František Černý

Když mi bylo pět, viděla jsem Rok ďábla a poprvé jsem slyšela hrát Čechomor Mezi horami. Pocházím napůl z jižních Čech a napůl z česko-slovenského pomezí a jako správná Jihočeška říznutá Slovenskem neznám v muzice nic krásnějšího, než je folklor. Proto bylo jasné, že do andělského čísla časopisu AGE musím napsat rozhovor se svým andělem hudebním – Frantou Černým, frontmanem Čechomoru, který s celou kapelou dělá pro renesanci lidové písničky neuvěřitelně moc. Od té dětské chvíle, kdy jsem se zamilovala, nic nebylo větším snem než to, abych si s Františkem zazpívala. O patnáct let později to přišlo. Sedím v lázeňském domě ve Františkových Lázních, František má zrovna narozeniny, kytary v ruce a namísto odpovědné žurnalistické práce se ozývá: Slunéčko zachodí… Po rozhovoru odcházím s trsátkem pro štěstí v kapse. Pětiletému dítěti se splnil sen.

Andělé

Franto, bavíme se pro předvánoční číslo časopisu AGE, jehož tématem jsou „andělé“. Vy máte tři „anděly“ za rok 2001 a jednoho za rok 2007, vaším nejlepším filmem je naopak Rok ďábla, za kterého máte Českého lva. Co jste víc, nebo co byste raději víc byli: andělé, nebo ďáblové?

Když jsme se domlouvali na tvé návštěvě, začal jsem přemýšlet, proč chceš psát o andělech a z jakého důvodu sis vybrala zrovna mě. A pokud jsem tématem já, čemuž se trošku divím, tak já bych mohl být anděl s ohnivýma botama: s hlavou v nebi a s nohama v pekle. A v kapele jsme takto viděno půl napůl. Máme to vyvážené, protože jinak by nám to nefungovalo. V Čechomoru máme namíchaný přesně ten poměr mezi lumpíkama a slušňákama. Ono když se řekne darebák nebo lumpík, tak je v tom rozdíl. Lumpíkům se všechno odpustí, darebákům ne. Takže jsme spíš lumpíci s hlavou v nebi.

Kdo je ve tvém životě největším andělem a naopak ďáblem?

Osud. Co máme v osudu, to nezměníme. To, co nám všechno nabízí, je andělské a ďábelské zároveň. Ta všechna tajemství, překvapení, hrůzy a nádhery, to je prostě život. Fátum.

Jakou vlastnost podle tebe nesmí žádný pořádný anděl postrádat?

Každý anděl by měl mít nad sebou především dobrého Hospodáře, aby mohl co nejlépe vykonávat svou práci. Bohužel, mám pocit, že ten hlavní Hospodář to ještě nemá v hlavě úplně v pořádku. Andělé sami nic nezmůžou, to musí on. Ale jemu se nechce, on nás zkouší a chce, abychom vše vykonali sami, samozřejmě za podpory andělů i pekelníků, protože to všechno musí být vyvážené. Ale andělé to mají vždycky těžký.

Andělé se snaží pomáhat. Už roky jste například patrony Pomocných tlapek. To znamená, že nezištně pomáháte s výchovou asistenčních a vodicích psů. Jaké to je?

Jsme normální lidi, kteří chtějí pomoct, když můžou. Nechceme to rozmělňovat na stovky nebo desítky projektů. Snažíme se věnovat jedné věci, kde je vidět, že někomu konkrétnímu pomáhá žít lepší život. Máme pocit, že to dává smysl. Už deset let spolupracujeme s Kooperativou s Pomocnými tlapkami a doufám, že to děláme dobře. Myslím, že to je dobrý skutek, nejenom od nás jako kapely, ale od celé té anonymní party lidí, která se tomu věnuje. Když člověk vidí, jak se ti pejsci vychovávají a jak pomáhají, tak zaplaťpánbůh.

Ďáblové

Ráda bych se vrátila k Roku ďábla. Tam hraje anděla písničkář Karel Plíhal a ďábla ďábelský Jaz Coleman. Jak na ten film a vlastně na tu dobu s odstupem vzpomínáš?

Byl to ďábelský rok. Natáčení bylo hodně zvláštní, hrozně magický. Atmosféra kolem byla obestřená tajemnem, nikdo nevěděl, co se zrovna na place stane, ale všichni jsme cítili, že se něco děje. Všechny nás to zasáhlo. Podle mě to byl od Petra Zelenky opravdu dobrý počin, dokázal v pravou chvíli spojit pravé věci ve velmi dobrý scénář. Který, jak se záhy ukázalo, se stal kultovním.

A chtěli byste se do té doby vrátit? Znovu si prožít celé natáčení?

To je zajímavá otázka. S odstupem času asi ano. Kdyby ses mě zeptala před deseti lety, tak bych řekl, že ne. Nechtěli jsme to ale absolvovat znova, ačkoliv nápady na to, že se natočí Rok ďábla 2, tady byly. My to ale nepřijali. Teď bych do toho šel znova, protože cítíme úplně novou energii. Pochopitelně by to dopadlo zase jinak. My jsme takoví, že kvasíme, neustále se snažíme proměňovat a vymýšlet něco nového. Z toho důvodu jsme se nechtěli vracet. Ale teď si myslím, že by se pokračování Roku ďábla klidně mohlo natočit. Ale samozřejmě ne v původním duchu, muselo by se točit o něčem úplně novém.

Petr Zelenka má v sobě velkou moc napsat takové dialogy a tak to vymyslí, že jde všechno za roh, ale potom se to zase všechno spojí. Vytváří magično, které se nedá popsat, jenom ho vnímáš. Zjistil jsem, že diváci si museli náš film pustit několikrát, aby se vůbec dostali jenom z půlky k tomu, co všechno Zelenka myslel. Je tam spousta sdělení a každý z nás si je může přeložit, jak chce. Lidi se mě za ta léta ptali, jestli to bylo takhle a proč takhle, a já jim nedokázal odpovědět. Protože sám jsem už nevěděl, co byla pravda a co fikce. Petrovi se dokonale povedlo zmást nás úplně všechny včetně Plíhala a Nohavici.

Taky jsem si to musela pustit mnohokrát, a ráda… Když se vracíte autem z koncertu, jakou muziku posloucháte? Nebo máte raději ticho, abyste slyšeli tu svou vlastní melodii?

Moc se neposloucháme, abych řekl pravdu. Já se nemůžu ještě ani moc vidět. Ale posloucháme se třeba tehdy, když jedeme po dlouhé době na koncert s velkým orchestrem. Pustíme si to v autě, abychom pak na pódiu nic nepokazili, protože každý den, každý koncert a každá verze jsou jiné. Když hrajete s velkým orchestrem, to se jede přesně podle not, to musíme svou partituru přesně znát. Ale když jsme sami, můžeme si podle citu třeba dva takty počkat, než začneme zpívat. Takže z toho důvodu se posloucháme. Někdy je lepší úplné ticho, ale častěji si nějakou hudbu v noci pustíme. Většinou je to všehochuť, protože každý má rád něco jiného. Ale v jádru jsme všichni bigbíťáci.

Když už na pódiu ve svém věku lítám, tak mě to fakt musí bavit. Ne, že to předstírám, to se pozná.

Vánoce

Vydali jste vánoční album Sváteční Čechomor, za které máte mimochodem taky cenu Anděl. Co vás čeká před koncem roku letos?

Samé krásné věci. Nejdřív jsem se rozhodl, že pojedu do lázní a na měsíc se zastavím a oddechnu si. Ale už od konce listopadu nás čekají adventní koncerty až do poloviny prosince, na které se moc těšíme. Každý rok jsou jiné, jednou si přizveme smyčcový kvartet, jindy orchestr, cimbálku nebo nějakou zpěvačku. Letos s námi bude vystupovat třeba Martina Pártlová anebo přijede host z Japonska Joji Hirota se svými Taiko Drummers, světová elita ve world music. Je to hrozně zajímavý chlapík, který s námi spolupracuje už potřetí. A teď se nám děje další zajímavá věc – domluvili jsme se s Robertem Kodymem a jeho kapelou Wanastowi Vjecy na společné písničce, uslyšíte tam třeba i Lenku Dusilovou. A na příští rok chystáme novou desku s dechovkou.

À propos, co Vánoce? Máte nějaký kapelový rituál nebo jsou Vánoce ryze osobní záležitostí?

V prosinci stihneme odehrát dvanáct adventních koncertů, ale potom se na týden rozejdeme. Vánoce slavíme individuálně, protože každý bydlí někde jinde, každý ve svém rodišti hraje v kostele koledy, já třeba pravidelně už asi dvacet let u Svitav v dědině Javorník v kostelíčku.

Energie

Andělové, Tisíc andělů… „Vykopali“ jste, oprášili, vybrousili, omotali zlatou mašlí a předložili publiku stovky lidových písniček, které by jinak pro širokou masu zůstaly zcela zapomenuty. Kde berete zdroje a podle čeho vybíráte polozapomenutou písničku?

Já to dělám tak, že vybírám podle textu. Hledám ve zpěvnících, těch mám mimochodem za ta léta velkou hromadu, i když je pravda, že většina se tak ze šedesáti procent kryje, pokud nejsou krajově rozdělené. Když mě zaujme text, přehraju si melodii, ale když se mi ta melodie nelíbí, napíšu svou vlastní. Dnes už jsme tak odvážní, že po těch letech, co jsme se báli napsat vlastní melodie, protože se nám zdálo, že ty původní jsou natolik dokonalé, že k nim není potřeba cokoliv doplňovat, píšeme svoji vlastní hudbu. Posluchači přijímají naši písničku jako lidovku, neřeší to, a to je pro nás největší odměna.

Znám amatérské kapely, které hrají s gustem vaše písničky. Slyšel jsi někdy vaše věci v podání někoho jiného? Jaký je to pocit? A čím to je, že si lidé s oblibou hrají a zpívají vaše skladby u táboráku?

Nebudu lhát, je to zvláštní pocit. Vždyť si to vezmi, že bys napsala písničku, a pak ji slyšela v rádiu, nebo jak ji hrajou kluci v parku. Jednou se mi stalo, že jsem přišel na jakýsi večírek, kde mě nikdo neznal, ale hráli tam naše písničky. Je to krásný. A čím to je? Já si myslím, že tím, že těm písničkám neubližujeme. Každý, kdo se lidovou tvorbou zabývá, dřív nebo později tohle pochopí a zjistí, že není třeba přidávat vlastní invenci, že je samo o sobě dobré to, co se nám dostane ve zpěvnících pod ruku. To už je krystalicky čistá záležitost, která byla okleštěná staletími od všeho zbytečného. V notové osnově zůstala jenom pravdivá sdělení.

Písničku si můžeš zharmonizovat podle svého, v dur nebo v moll, bude rychlá nebo pomalá… V tom je to kouzlo. Ale pořád je tam jedna věc, na kterou se nesmí zapomínat, a v tom je to tajemství, proč lidi zpívají naše písničky. Že ačkoliv to hrajeme na bicí a elektrické kytary, tak našim předkům neubližujeme. Já bych to klidně přirovnal k ženě. Člověk k ní musí chovat pokoru, projevuje jí náklonnost a lásku tím, že jí věří, nesnaží se ji předělávat. A naopak to, co je na ní krásný, se snaží pochopit a vyzdvihnout. A nepřidávat tam nic svého, cizího, protože nic jiného tam nemůže fungovat. Ta písnička ti to vrátí. To, co do ní dáš, se ti vrátí desetinásobně od posluchačů. Všechno je to o energii. Tu samou písničku může uchopit kdokoliv jiný, ale ty mu to třeba neuvěříš. Bude tam cosi, nějaký prvek, co to kazí. Člověk musí dát pozor, aby to, co předkládá lidem, bylo krystalicky čisté. Když už na pódiu ve svém věku lítám, tak mě to fakt musí bavit. Ne, že to předstírám, to se pozná.

Když jste na pódiu, věk jde stranou, to nikdo neřeší. Děláte občas skopičiny, to jo.

My občas schválně děláme hrozně divný věci. Třeba si libujeme v celkem morbidních textech, protože smrt úzce souvisí se životem. Nebo provádíme psí kusy tím, že jako samí chlapi zpíváme babské texty. Je to tak trochu zvrácený, uznávám, ale vzrušující. Nebo smutnou písničku zpíváme vesele. A najednou sdělení funguje úplně jinak. Záleží, jak to člověk uchopí, ale pořád by měl být klukem nebo vypravěčem. Baví nás ta rozpustilost a to, že se nenecháme úplně svázat. Ale musíš do toho vtisknout energii. Samotné to pracovat nebude. Když ti posluchač uvěří, tak jsi vyhrál. A když se nám tohle nepovede, písničku radši ani nepustíme ven.

Je spousta lidí, kteří se vážně zabývají lidovou tvorbou, ale dělají chyby. Pro diváky je to nesdílné, jsou tam napasované věci, které tam vůbec nepatří. Většinou mají muzikanti sklon předvést se, ukázat, co všechno umí. Ale to nikoho nezajímá, každý poslouchá text a ne to, jestli tam kytarista zahrál šestnáctky. Já vím, že to je důležité, ale v podstatě se vůbec nemusí hrát, stačí jen zpívat. To funguje. Míň je víc. Naše kapela se snažila hrát i kombinovaně, třeba jsme si ke spolupráci přizvali orchestr a sbor. V tu chvíli to má úplně jiné poselství, náš podíl je v tu chvíli třeba jenom třetinový, ale na to navazují další emoce, které to mohou posunout výš. Nebo jsme hráli zase v úplně jiné podobě, byli jsme jenom tři. Od tří lidí divák nic moc nečeká a je kouzlo, když se to povede.

Ta energie a síla, co jde od srdce, se nezmírní.

Publikum

Jste minimálně třicet let na absolutním výsluní, koncert co koncert z vás sálají megawatty energie. Jak se dobíjíte?

Ze začátku jsme tu energii brali z radosti z našich písniček, že fungují. Ale teď energii nejvíc bereme z vás, z publika. Ale podstata je v energii písniček. My máme model dvou zpívajících chlapů, kteří se postaví před lidi a řvou jako tygři, seč jim síly stačí. Je to vlastně zvláštní, že to funguje.

Jaké album je pro tebe nejzásadnější?

Pochopitelně první album je první album. A poslední je to nejčerstvější, k tomu má muzikant ten nejvřelejší vztah. Ale pro mě byla nejzásadnější deska Mezi horami. Tam se to všechno stalo. První album bylo hodně akustické. Přerod začal až tím, že zemřel náš zakladatel Čenda a v té době se v kapele objevil houslista Karel Holas. A společně jsme to posunuli tam, kam jsme chtěli.

Už jako malá jsem si vždycky říkala, co děláte před vašimi koncerty. Máte nějaký rituál?

No jasně, že máme. Už je to sice až legrační, ale dodržujeme ho spoustu let. Bubeník dá levou ruku, my všichni po něm dáme levou ruku, potom dá bubeník pravou, my taky, je to taková naše stolička Rychlých šípů, abychom se cítili. Během mistrovství světa v hokeji ještě vždycky řeknu: „Taras, tak já ti to hodím támhle za bránu, ty to hodíš Karlovi doleva, Karel to hodí Michalovi, ten doprava Lukášovi a jdeme na to.“ Takže se tak jako hecujeme, aby byla legrace. Dělá nám to dobře, když se takhle před koncertem stmelíme, řekneme si, že se na koncert těšíme, a jdeme na to.

Když si představím ty nažhavené diváky, kteří tam čekají už třeba i hodinu, tak dostanu takovou tu příjemnou trému, jak to dopadne. V podstatě se to dá přirovnat k běhu na deset kilometrů. Při třetí, čtvrté písničce to je jako při třetím čtvrtém kilometru, vyplaví se ti endorfiny, můžeme pak hodiny hrát a nic nás nebolí. Jsi v ajfru, všechno jede až do konce koncertu, kdy se vyplaví endorfiny štěstí. Jsme šťastní, objímáme se a říkáme si, jak to bylo skvělé. A i když jsme už třeba na hotelu, tak hodinu trvá, než se člověk uklidní. Ta energie a síla, co jde od srdce, se nezmírní. Těžko se to chápe, ale když to na koncertě mezi námi jiskří, dějí se věci, co by se normálně neděly, tak pak ležím v posteli, přehrávám si to v hlavě a je mi podruhé dobře. Teď čtu knížku o kytaristovi Rolling Stones Keithu Richardsovi, který to tam přesně takhle popisuje. Na koncertě nechává duši. A to je ono. Doufám, že je to i na nás znát.

No to teda je!

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2016 na straně 8-12.