Ikona: Okno do jiného světa

Obrazy, které lidé vytvářejí již mnohá staletí. Říká se, že jsou oknem do jiného světa, nebo také, že se nemalují, ale píší. Pojďme se na umění, jehož počátky sahají hluboko do minulosti, podívat očima současného ikonopisce Martina Damiana.

Kánon a řeč barev

Ikona je obraz s duchovní tematikou, ale ne každý duchovní obraz je možné nazvat ikonou. Co tedy ikona je?

Podstatné je, že ikona v sobě nese příběh – poselství. Ikony začaly vznikat v době, kdy lidé běžně neuměli číst a psát, a tak vyprávěly celé příběhy evangelií (příběhy z Bible – pozn. red.). Proto se vlastně do dneška neříká, že se ikony malují, ale píší. Je to podobné, jako když se ve středověku přepisovaly knihy; stránka stejné knihy byla od každého písaře trochu jiná, ale obsah sdělení byl stále stejný. To je také důvod, proč za celá staletí nedošlo k žádným velkým změnám v ikonografii a ikonopisec má jen omezené možnosti vlastní kreativity.

Znamená to tedy, že musí při jejich tvorbě dodržovat celkem přísná pravidla?

Ano, u ikon existují daná pravidla, kánon, která by se neměla překračovat. První ikonopisci si brali výtvarné vzory ze starého Řecka, co se týká vizáže postav a oblečení. A od té doby až dodnes se nejčastěji opisují ikony starých mistrů. Ale samozřejmě vznikají i postavy novodobých světců (osoby, které jsou uznávané díky mimořádnému způsobu svého života – pozn. red.), které žádné vzory nemají, protože žily docela nedávno. Dělal jsem například ikonu Matky Terezy.

Jak je to s barvami na ikonách, ty mají také pravidla?

Stejně jako kompozice jednotlivých postav má svoje pravidla, tak i barvy. Můžeme si to vysvětlit na dvou nejzákladnějších ikonách – ikoně Krista Pantokratora (Vševládce) a Bohorodičky. Spodní Kristův šat je červený. Červená představuje božství, protože křesťanství vyznává Krista jako toho, kdo byl svou podstatou Bůh, a svrchní šat je modrý, protože modrá představuje lidství – svým vtělením se Kristus stal člověkem, „oblékl“ lidství. U Bohorodičky je to naopak – spodní šat je modrý, protože je podstatou člověk, ale byla zahalená do Boží milosti, proto její svrchní šat je tvořen červenou barvou. Později se symbol barev vyvinul a například v gotice nalézáme Bohorodičku i pouze v modrém oděvu. Ale ani další barvy nejsou použity náhodně a mají svůj význam.

Říká se, že ikona je oknem do nebe. Proč?

Přirovnal bych to k tomu, jako když očekáváme nějakou návštěvu a oknem ji vyhlížíme. Ve chvíli, kdy toho člověka zahlédneme, začneme se radovat, že už přichází. Takže není důležité okno, ale ten, koho oknem vidíme. A podobné je to s ikonami. Nejde v nich o to materiálno, ale průhled. Ikona je pomocník, jak se k lidem v jiném světě, kteří pro nás mohou být inspirací, přiblížit.

Obraz, který přitahuje

Mezi motivy ikon jsou vidět i andělé. Jak je to s nimi?

Andělé se znázorňují podle starobylé tradice jako okřídlené postavy a tak, že nelze poznat, jestli se jedná o muže nebo o ženu. Zobrazují se buď samostatně, nebo jako ti, kdo lidem pomáhají. Například archanděl Michael jako bojovník proti zlu a ten, kdo nad zlem vítězí. Lidé ho mají v oblibě, často si chtějí umisťovat tuto ikonu do svých domovů jako ochranu před zlem. Výtvarně zajímavé je, že v ikonografii se andělé a archandělé znázorňují s bohatými účesy, jaké nosily ženy ve starém Řecku.

Všimla jsem si, že na ikonách není stín. Proč?

Ikony jsou koncipovány tak, že z nich vychází světlo, proto v nich stín hledáte marně. Podle východní tradice na ikonách spočívá tzv. blagodať. Je to vlastně paralela k řeckému cháris, nestvořenému Božímu světlu. Takže podle této tradice na každém, kdo před ikonou stojí, spočívá tato blagodať. Je to patrné především z obličejů, ale i ze všech ostatních částí postavy, například ze záhybů oděvů. A toto světlo proniká až k pozorovateli. Další zajímavostí je, že se na ikonách objevuje tzv. obrácená perspektiva. Západní obrazy jsou malovány tak, že vše směřuje k nějakému bodu v dáli, který je na obraze. U ikony je to obráceně. Středobod, ke kterému vše směřuje, je pozorovatel. Když si člověk stoupne před ni, tak má dojem, zvlášť pokud je ikona velká, jako by ho vtahovala, jako by se otevírala směrem k němu.

Přejděme k samotnému tvůrčímu procesu. Jak ikona vzniká, jaké materiály se používají?

Je to různé, záleží na velikosti a složitosti. Ale ten proces je vždycky podobný, postup je stejný. Ikony se tvoří na měkké dřevo, které musí být dobře vyschlé. Na něj se nalepí pomocí klihu bavlněné nebo lněné plátno. A to následně vytvrdne takovým způsobem, že kdyby dřevo nebylo vyschlé, zdeformovalo by se.

Říkám, že ikona je především výsledkem duchovního života a modlitby a až na druhém místě výtvarným dílem. Takže nejprve na dřevo vypisuji modlitbu požehnání pro člověka, pro kterého je určena. Do jedné části vypisuji litanie (modlitby ke svatým – pozn. red.), takže pokud je určena konkrétnímu člověku, mohu tam vepsat jméno jeho světce. Pokud ji někdo chce třeba ke křtu dítěte, vepíši tam i tuto informaci. Ta modlitba pak nebude vidět, protože ji přelepím plátnem. Ale to vůbec nevadí, důležité je, že tam je. Jak říká Malý princ, důležité je to, co je očím neviditelné.

Jak říká Malý princ, důležité je to, co je očím neviditelné.

Barvy z vaječného žloutku

Po přilepení plátna se rozmíchá směs z klihu, plavené křídy, přidá se pár kapek olivového oleje a já ještě přidávám trochu zeminy z Jeruzaléma, protože k ikonám patří nejen symbolika kompozice a barev, ale i symbolika materiálu. Ve vodní lázni se pak připraví směs, která se v několika vrstvách nanáší na nalepené plátno, až jeho struktura zcela zmizí. Nakonec se vše vyhladí brusným papírem. Pak se na tento podklad, tzv. levkaz, může připravit nákres ikony světce, který bude zobrazován. Nákres je důležitý také proto, že první, co se nanáší, jsou plátky pravého zlata, které obvykle tvoří pozadí ikony v místě, kde nebude barva. Zlato se nebere jako barva; má v ikonografii symboliku Boží slávy a krásy a má připomínat, že skutečnost, na kterou se díváme, není z tohoto světa. Naopak barvy se berou symbolicky tak, že jsou pozemského původu. Pak se vyrábějí barvy smícháním vaječného žloutku s čistě přírodními pigmenty – rozdrcenými nerosty, hlínou. Je to tzv. žloutková tempera. Tyto barvy jsou světlostálé, vydrží několik staletí. Ikona se tvoří od nejtmavších odstínů. Světlé odstíny nelze ztmavit, proto se začíná vždy od nejtmavších a postupně se zesvětluje.

To vypadá hodně složitě. Jak dlouho celá tvorba od začátku do konce trvá?

Ikona menších rozměrů asi měsíc. Samozřejmě to není nonstop práce. Při její tvorbě je důležitá modlitba a soustředění. Je rozdíl, jestli tvořím ikonu pro sebe nebo pro někoho, kdo je mi blízký – v tom případě se za toho člověka modlím, myslím na něj, aby se splnily jeho sny. Pokud je nemocný, prosím za jeho uzdravení.

Jak vybíráte, kterou ikonu budete zrovna tvořit?

Je to intuitivní, jak to v tu chvíli cítím, nějak to ke mně přijde. Je to stejné, jako když si vybíráte, jestli máte chuť na palačinku nebo topinku s česnekem. A když to tak cítím, je to znát i ve výsledku, protože ji tvořím srdcem.

Ikony se tvoří srdcem

Tvoříte i ikony na přání. Máte nějakou zpětnou vazbu od jejich majitelů?

Mám, od jedněch manželů, jsou to moji kamarádi. Několik let nemohli mít miminko a ten manžel mě prosil, jestli bych jim nevytvořil ikonu svaté Ludmily. Manželka měla mít narozeniny a chtěla ji k rozjímání a prosit o požehnání, aby měli dítě. A dneska už mají dvě. Samozřejmě to není tak, že bych vytvořil nějakou zázračnou ikonu, je to otázka víry a Božího požehnání, ale mohl jsem být prostředníkem.

Můžete nám prozradit, jak jste se k výrobě ikon dostal a jak dlouho je tvoříte?

K ikonám jsem se dostal v roce 2003. Bylo to zvláštní. V tom období jsem žil v klášteře bratří kapucínů, kde jsem byl šest let. Jeden z bratrů zapomněl své tempery ve společenské místnosti, já jsem kolem nich chodil a vždy, když jsem šel kolem té poličky s temperami, tak mě napadlo, že vytvořím ikonu. Ale že vytvořím jen jednu pro sebe k meditaci, ikonu Krista. Pokaždé mě to napadlo, ale pokaždé jsem mávl rukou a řekl si: To je hloupost, jen vyplácám barvy a nakonec výsledek nebude k ničemu. Ale bylo to neodbytné, a tak jsem nakonec poprosil bratra, který pracoval se dřevem, jestli by mi připravil dřevo na ikonu, a začal jsem na ní pracovat. Tehdy jsem vůbec nevěděl, jak se připravuje dřevo, takže jsem začal nanášet barvy, a jak bylo suché, tak mi je vždy vcuclo. Takže jsem stále nanášel a nanášel barvy, až se mi to nakonec ustálilo a vznikl nějaký obrys Krista. Když jsem ikonu vytvořil, přicházeli ostatní bratři a prosili mě, jestli bych jim také nějakou nevytvořil. Pak jsem se začal seznamovat s ikonografií a jedna ikonografka mě naučila pracovat se zlatem, to byla velká škola. A ikony zůstaly mojí láskou i po odchodu z kláštera a věnuji se jim dodnes.

Jste všestrannější výtvarník, proč zrovna ikony?

Ikony byly první v mojí výtvarné tvorbě. Do té doby jsem se výtvarně moc neprojevoval. Tvoření přišlo až s ikonami, po nich i omalovánky, ilustrace. Ani nevím, čím mě ikony uchvátily. Je to tvorba srdcem, nejen výtvarná záležitost. Na mé kurzy tvorby ikon chodí mnoho lidí, kteří se o ně zajímají, a také jeden psychiatr, který tvrdí, že tato tvorba mění srdce člověka. Tak jsem o tom přemýšlel a opravdu mám vždy pocit, že čas tvorby ikony je požehnaný čas. Člověk se při tom zklidní a může myslet na úplně jiné věci než v běžném shonu, myslí pozitivně na druhé lidi a tou tvorbou se očišťuje od negativních postojů a myšlenek. Je to takový očistný proces.

V České republice je více těch, kteří se tvorbou ikon zabývají. Znáte se mezi sebou navzájem?

Znám se s několika pravoslavnými ikonopisci. Ale u nich je to jiné, jejich tvorba podléhá schvalování. Být ikonopiscem je u nich služba v církvi a vytvořenou ikonu musí schválit kněz. Já jako katolík si nemusím nechávat ikony schvalovat.

Může se ikonopiscem stát každý, kdo by chtěl? Co musí splňovat člověk, aby mohl tvořit ikony?

Člověk musí mít nějaký dar od Pána Boha a vztah k ikonám. Ale ten vztah se dá i vypěstovat. Dříve jsem měl pocit, že je to staré křesťanské umění, dávno překonané. A najednou jsem tomu naprosto podlehl. Není to volba rozumu, ale srdce. Na mých kurzech se občas objeví někdo, kdo má opravdu talent, a pak by byla škoda ho nechat ladem, tak jej povzbuzuji, aby pokračoval. Vnímám to spíš jako dar než talent. Někdo může mít výtvarný talent, ale ne dar na tvorbu ikon.

Máte za sebou spoustu výstav nejen u nás, ale i v zahraničí. Co plánujete v nejbližší době?

Rád bych příští rok uspořádal další výstavu. Loni jsem vystavoval například v Německu ve františkánském klášteře v Bonlandenu a výstava měla velký úspěch. Většinou vystavuji ve starých klášterech a tyto prostory a ikony k sobě prostě patří.

Tak se budeme těšit, že o vašich dílech ještě uslyšíme.

Je to tvorba srdcem, nejen výtvarná záležitost.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2016 na straně 18-21.